Jak jsem nedostala AIDS

S bohem se domluvíme česky, řecky, svahilsky, prostě jakoukoliv řečí. Na boha se obracíme všichni, když už si nevíme rady. A já ho doslova do písmene prosila, abych nedostala AIDS, který se přenáší orálně-genitálním stykem a krví.

Je to zvláštní, ať přijedu kamkoliv, tak se mi zákonitě něco musí stát. Asi nejsem jediná, která odjíždí na dovolenou vyčerpaná a s vlastními zuby, dokonce i se zuby moudrosti. V té době se hodně o AIDS psalo a mluvilo. Věděla jsem, že v Dominikánské republice bylo nakaženo virem HIV vysoké procento obyvatel. 

Sešla se nás skvělá parta a letěli jsme do Dominikánské republiky. Moře bylo jakžtakž dobré, bazény byly skvělé, animátoři byli laskaví a hodně se cvičilo a tančilo. A to mě bavilo. Večer se chodilo na diskotéku a tančila se salsa ve velkém. Kroucení zadkem mi prostě vždycky šlo dobře a hlavně miluji tanec v jakékoliv podobě.

Jeden večer mě začal bolet zub moudrosti. Dostala jsem horečku, tvář byla opuchlá a tak jsem musela hledat zubní ordinaci, protože letenky do USA byly nedostupné. Jednoduše můj stav byl docela akutní.  Konečně jsem jednu zubní ordinaci našla. Šly se mnou kamarádky. Uvítala nás velmi pěkná mulatka, která měla tu správnou zadnici, přesně takovou, jakou má mít tanečnice salsy. Na sobě měla narvané džíny, dekolt až k pupku a uvedla mě do ordinace. Myslela jsem, že omdlím. Zub mě přestal okamžitě bolet, protože tolik špíny jsem dlouho neviděla. Nepletla jsem se, nebyla jsem ve skladišti, byla jsem vážně v ordinaci, protože v té místnosti bylo zubařské křeslo.

Krásná zubařka si natáhla gumové rukavice, přesně takové, jaké používáme snad na mytí záchodů či šíleně špinavých podlah někde na nádraží. Stačila jsem ji říct, že mám alergii na antibiotika, ale ona nehleděla, otevřela mi pusu, vzala jakési kleště a jedním škubem mi zub vytrhla. Ani jsem nestačila zařvat, protože mi nedala injekci, na kterou jsem naivně čekala. Byla razantní jako ta její neposedná zadnice.

Nemohla jsem dýchat, nesnáším hlavu zvrácenou dozadu, takže jsem se nemohla bránit. Zubařka mi mezitím ukazovala fotky třech bývalých manželů a třech současných dětí. Každé dítě mělo svého tátu. Mezitím si válela v těch špinavých rukavicích normální vatu, kterou mi strkala do díry po zubu. Zblízka jsem si prohlížela ty špinavé rukavice, zdálo se mi, že je na nich uschlá krev nějakého dominikánského pacienta, možná i někoho z Haity, kde bylo tehdy nakažených virem HIV asi tak 80 % obyvatel. Zkoumala jsem, jestli se ty fleky nebudou hejbat, jestli jsou ty bakterie už mrtvé nebo ještě žijí?

Chtěla jsem říct „yes, you have very nice childerns,“ ale nebyl čas, protože její špinavé rukavice zajely k díře po zubu, kde byl nějaký váček. Vytáhla krvavou vatu a silně ho zmáčkla, aby mi vytekl všechen hnis. V hlavě se mi honily vzpomínky na moje dětství, mládí, dospělost, prostě jsem se pomalu, ale jistě loučila se životem, protože tento orální styk s tou zaschlou krví mě úplně děsil.

Mezi mačkáním hnisu a dodávání vaty mi ukazovala fotky svých nějakých milenců - turistů, což ve mně vzbudilo pocit, že ona je určitě HIV pozitivní. Byla veselá a ta bezstarostná radost ze života z ní přímo zářila. Prostě byla hodně pozitivní celkově a s úsměvem mi stále mačkala ten hnis, který utírala do nějakého ručníku, jehož původní barva byla žlutá, což bylo vidět - sem tam žluté fleky mezi hnědými a  černými skvrnami, prostě šílené.

Za 150 USD mi prodala platíčko antibiotik, za dalších 300 USD jsem mluvila s lékařem z Čech, který mi antibiotika striktně zakázal. Vytržení zubu stálo také 150 USD, což  mi bylo jedno, protože jsem stejně čekala, že do druhého dne umřu nebo, že budu umírat několik let na AIDS. Jenomže se nedalo nic dělat, nesehnala jsem žádnou letenku, která by byla rozhodně levnější, nežli celá návštěva u domorodé zubařky, jinak velké sympaťandy, která si konečně sundala původně zelené rukavice, které používají uklizečky, na kterých byla moje krev a čerstvý hnis, položila je do nějakého lavoru bez vody, aby zřejmě uschly a byly připraveny pro dalšího pacienta.

Znovu mi ukázala několik fotek, vyprávěla o tom, že by se chtěla vdát za bohatého Američana, ale že má smůlu, že má ty svoje domorodce a zdůraznila, že je tam každý třetí nakažený AIDS, což ji přišlo k smíchu, protože se plácala po pevných a silných stehnech, hlasitě se smála a její krásné a vlnité vlasy jí litaly kolem pěkného obličeje. Anglicky laškovala s mým známým lékařem z ČR, bavili se o mojí alergii na antibiotika. Pak se mě zeptala, jestli je pěkný a bohatý, že zněl sympaticky. Nakonec mě zaúkolovala, abych ji našla nějaké boháče, protože už nechce žít v chudé Dominikánské republice. Neměla jsem odvahu se jí zeptat, jestli je to běžná cena, kterou jsem zaplatila za vytržení zubu a pár tabletek? V případě, že ano, tak musela být hodně bohatá.

V noci jsem se dívala na platíčko s antibiotiky a přemýšlela jsem, jestli mám spolknout tabletu a riskovat anafylaktický šok a téměř jistou smrt nebo se vrátit do Čech a jít si nechat nabrat krev a zjistit, jestli nejsem HIV pozitivní. Horečka stoupala a moje odhodlání spáchat sebevraždu antibiotiky mi přišla docela příjemná, ale nakonec jsem to vzdala. Doma mě čekal malý synek a moje mamča by to nepřežila.

Chodila jsem po pláži, když se setmělo, aby mě nikdo neviděl, a mluvila jsem s mořem a s nebem. Tehdy jsem ten proces komunikace s nebem a mořem ještě neměla natolik zažitý. Trochu jsem se bála, že mi česky nebude rozumět, ale vážně jsem zařvala do té tmy nahoru „Otče, koukej mě zachránit, vždyť i já jsem tvoje dcera.“

A on „otec“ mě vyslyšel. Třetí den jsem se kroutila na diskotéce a dokonce jsem cvičila na pláži, jenom jsem si dala na hlavu kšiltovku.