Já si, hergot, svůj porod nepamatuji

Největší chybou státu je to, že se nevěnuje velká pozornost složitému tématu - rodina. A ještě větší chybou je, že neexistuje žádný pořad, který by lidem sdělil, co je důležité pro vývoj jejich dětí, ale i jich samotných. 

Ve svém životě jsem chtěla dělat něco úplně jiného. Jenomže můj původ mě značně omezoval, navíc jsem neměla žádnou státní příslušnost. Šla jsem tedy učit na SEŠ - nyní Obchodní akademii. Učitele jsem z duše jako studentka nesnášela. Oni mě také ne. Sice jsem nastupovala do prestižní školy, ale s pocitem, že tak nečiním s radostí. Byl to velký omyl, jak se po letech ukázalo. Učení studentů mě bavilo a moji studenti vyhrávali v grafických disciplínách - psaní na stroji a těsnopis - všechna mistrovství až na světové úrovni. Nejzdatnější v psaní na stroji byla Ivanka, která nosila korzet a byla vážně nemocná. Zakřiknutá a bolestmi zužovaná holka se umístila jako třetí na mistrovství světa. Vyrostla v sebevědomou ženu. Radek, vynikající stenograf, se díky soutěžení stal jedním z nejlepších studentů, co kdy škola hostila. Jeho matka byla konečně šťastná.

Díky těmto soutěžím jsem měla pokoj od politických aktivit, protože jsem škole umístěním studentů dělala jméno. Moje pedagogické působení mi neskutečně pomohlo i v mém podnikání, kde hrály děti hlavní úlohu. Byla jsem v úzkém spojení i s rodiči, kteří měli být hlavními protagonisty v životě jejich dětí, leč tak se mnohdy nedělo.

Pocházím z klasické řecké rodiny, kde byl otec vůdčí osobnost a maminka byla tou nejzlatější osobou, kterou jsem znala. Stručně řečeno jsem měla vynikající rodiče, a tak jsem vyrůstala bez komplexů s vědomím, že můj otec každého ztluče, kdyby mi někdo chtěl ublížit, moje maminka bude plakat (nic jsem jí neříkala, když bylo něco v nepořádku) a můj bratr se zachová jako řecký brácha. Naše rodinné večery byly moc fajn. Otec nevynechal žádnou příležitost o vyprávění občanské války v Řecku, abychom jako děti rozuměly tomu, proč žijeme právě v této zemi, proč nemůžeme do Řecka. Pak následovalo povinné téma o všech příslušnících rodiny. A to už se přidávala i maminka, abychom byly naprosto v obraze, jakou to máme na jihu rodinu. Věděly jsme, kdo je kdo a jaký má charakter. Prostě rodiče nás vychovávali k úctě k celé rodině, ale i ke spoluobčanům.

Mnou zvolená tématika je také velmi ovlivněna tím, že jsem byla dvacet let přítomna jako realizátor a organizátor ozdravných pobytů pro těžce nemocné české děti v Řecku. Začala jsem se zajímat, proč jsou ty děti nemocné, co je příčinou jejich diagnóz. Až tady jsem si uvědomila ten velký rozdíl ve výchově. Samozřejmě, že jsem vnímala, že Řecko drží urputně tradiční řecký model rodiny. Všimla jsem si i nepsaného zákonu, jak se rozmazlují děti, které ječely na pláži a v restauracích, což jsem musela akceptovat - byly to jejich děti. Pro ně a pro ostatní to tudíž byly malí králové a královny.

Zpočátku jsem jejich přístup nechápala, potom jsem si zvykla, a nakonec jsem to všechno pochopila. Řecká výchova dětí nemá chybu, i když bylo a je mnohdy šílené dělat, že neslyším a nevidím, jak rozbijí při hraní mezi židlemi v restauraci skleničku nebo klidně rozlijí víno. I kdyby rozbily nejdražší televizi, tak se nic neděje. Jejich výchova pro rozvoj sebevědomí je bezchybná. Děti se prostě nekritizují, usměrňují se velmi přátelsky, nikdo je stále nenapomíná, každý z nás je obdivuje, hází rodičům lichotky, je jedno, zda falešné nebo skutečné. I toto jsem se naučila.

Rovněž jsem však vnímala, že české děti byly většinou nuceny vystupovat v roli šedých myšek, které nesměly vyčuhovat. Často jsme o fenoménu "šedá myš," diskutovali s mnohými přáteli i v dospělosti. Už jako dítě jsem často poslouchala, že vyčuhuji, že bych se měla mírnit a být jako ostatní. Se stejným názorem jsem se setkala na první třídní schůzce mého syna, když nastoupil na osmileté gymnázium. Jeho třídní učitel mě žádal, aby můj syn nevyčuhoval. Svedla jsem to na náš původ, přesto jsme zůstali pro třídního i pro další nepochopitelní. Už nikdy jsem na žádnou třídní schůzku během osmi let nešla, protože jsem ve stejném duchu, v jakém jsem vyrůstala já, vychovávala svého syna. Mnohdy jsem si říkala, že to asi dělám špatně, ale až čas ukázal, že to bylo dobře. A to jsem byla původně pedagog. Byla jsem za svoji výchovu mými přáteli kritizována. Nedala jsem se a držela jsem se řeckého modelu rodiny, byť jsem měla obavy, že hazarduji. Vyšlo to, ale "hurá" křičet nebudu, protože syn, tak jako my všichni, stále vnímá.

Pozoruji, že i nadále jsou děti vychovávány různými omezeními, kritikami či ambicemi, které jim rodiče sunou do hlavy. Ani já jsem se tomu nevyhnula. Musela jsem v určité době roztáhnout křídla, poslouchat a zamýšlet se nad názory pubertálního synka. Úplně jsem se lekla, když jsem asi v jeho dvanácti letech zjistila, že skládá hudbu. Zpozorněla jsem a věděla jsem, že něco z mojí strany není dobře. 

Řecko je sice v krizi, ale pořady o výchově, o psychice dětí a o lidech vůbec, jsou téměř na každodenním pořadu i veřejnoprávní TV. Do éteru se mohou přihlásit všichni řečtí občané a vznášet otázky či sdělovat příběhy. 

Českou zemi jsem vždy vnímala jako velmi kulturní stát se vzdělanými lidmi. I přesto tady neexistuje pořad, který by děti pochválil s cílem, aby rodiče poučil a naučil, které aspekty jsou důležité pro křehkou dětskou duši, jak se k ní mají zachovat? A proto jsem byla zhnusena pořadem "Výměna manželek," kde figurují i děti, které poslouchají brutální a vulgární nadávky, za které by se nemuseli stydět ani ti největší kriminálníci. Logicky nechápou, co se to děje. Velký vliv na výchovu dítěte má i podíl rozvedených manželství nebo i to, že spolu žijí rodiny tzv. "na hromádce." A věřte nebo ne, dětem tito rodiče dělají velké problémy, které jsou pro jejich dušičku nepochopitelné.

Měli bychom všichni vědět, že se naši potomci vyvíjí skutečně od prenatálu do tří let. V tomto období se utváří u zdravých jedinců jejich osobnost. Jejich podvědomí nasbírá veškeré vjemy, u kterých je plod, mimino, batole a malé dítě přítomno. Je tedy nezbytně nutné vědět, že pokud se chcete hádat, řešit si spory, případně si nadávat, plakat a rozvádět se, tak jděte alespoň do jiné místnosti, kde to na sebe navzájem vypustíte. Nejlepší je spíše odejít z takového vztahu především kvůli zdraví dítěte. Nechte to dítě žít v dobré atmosféře, pak nebude mít ani alergie, ani ekzém, ani zhoubné nádory. Nechcete-li být úplnou rodinou, pak očekávejte i od dětí odklon od správného vývoje.

A celý ten článek směřuje k poslednímu odstavci, který by měl být pro všechny, především pro politiky, kteří jsou zodpovědní za školství, za sociální věci, za nevyřešené kauzy atd., alarmující. Stát by měl vynaložit finanční prostředky na pořady, kde budou hovořit fundovaní odborníci, ne žádní šarlatáni nebo kartářky, které nemorálně nechají seniory utratit celý důchod za jejich bezduchý výklad osudu. Výběr odborníků by měl ještě podléhat přísným pravidlům. Nějak tak by nejspíše mohly začít první kroky k ozdravení celé společnosti a k tomu, aby děti nebyly zbytečně týrány a obětovány společnosti, pro kterou zatím platí úplně jiná pravidla.

Vše, co posloucháme se nám vrývá do našeho podvědomí. Myslíme si, že ne, že jsme dospělí a rozumní, že špatným informacím nevěnujeme žádnou pozornost, že jim unikneme. Omyl, naše podvědomí všechno zapíše, načež vůbec nevíme nic o nevědomí. A už vůbec si nemůžeme pamatovat náš vlastní porod, i kdybychom prošli tou nejhlubší regresí.

Nemohu si vzpomenout, jaký silný odkaz bych vám předložila. Činím tedy odkazem na unikátní dokument "Obchod se zdravím," kde např. psycholožka tvrdí, že její manžel - cituji přesně - "vykadil rakovinu." Myslím, že se tam zmiňuje i špatné dětství. Jenomže já znám mnoho kvalitních českých rodin, kteří si svůj úkol plní skvěle. Jenom by ještě ten stát měl dost zabrat.

P. S.

Dnes pouze odkaz, pusťte si ho v klidu a nebudete chápat. 

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1092813857-infiltrace/417235100061001-obchod-se-zdravim/?_ga=2.34447393.1660295714.1548066541-867257050.1412282428