Já se z těch Řeků zblázním, aneb Kdy já tu kotvu někam hodím?

Myslím si, že brzy zkolabuji, protože řecký přístup v karanténě byl opravdu ojedinělý, ale stále nevím, kdy se Řecko otevře a kdy poletí letadla. Tak jsem zavolala na konzulární oddělení Velvyslanectví Řecka. A mám nervy v kyblíku

Jedenácti miliónové Řecko mělo velmi přísné podmínky, které uplatnilo snad okamžitě, když zjistilo, že mají ve své zemi koronavirus. Karanténa byla velmi přísná, téměř nastalo stanné právo, nikdo nesměl vycházet z domu, max. na 100 m. Měli zákaz nejen vycházení, ale i vyjíždění a to pod ohromnými pokutami. Asi i to byl důvod, že mají velmi malý počet nakažených, bylo jich kolem 2 tis., umřelo cca 130 - 140 osob. 

Řekové svoji koronavirovou krizi zvládli na jedničku, protože je to národ, který se bojí nemocí. Navíc je to národ, který se hodně štítí a chrání proti všemu, co by je mohlo nakazit. Moje babička byla tak štítlivá, že pro návštěvy kupovala levné skleničky, které pak vyhazovala. Karanténu zvládli skvěle, ale propagaci tak nádherného moře a země nezvládají vůbec. S tímto pocitem jsem tedy zavolala na konzulární oddělení Řeckého velvyslanectví. 

Slušně jsem pozdravila, nebyl důvod zuřit od počátku, a zeptala jsem se, od kterého data se skutečně otvírají hranice, protože mi volají lidé a říkají, že už se bude létat 15. 6., ale to jsem měla už informaci, že se tento den let neuskuteční.

"Nevím," řekl úředník.

"A kdo to má vědět? Volám na konzulární oddělení, že jo?" zeptala jsem se a stále jsem držela emoce na uzdě.

"Od 1. července se všechno povoluje, co se týče cestování, otvírání hotelů a penziónů," dodal.

"Vážně, je to tak?" ptala jsem se dál.

"Nevím, je možné, že se otevřou hranice už 15. 6. Vlastně si myslím, že se otevřou 1. 6.," klidně odpovídal úředník.

Pak jsem mu stroze sdělila, že se Chorvati mohou přetrhnout, aby dostali české turisty do Chorvatska, Italové, že staví bakelitové kóje, aby turisté nedostali koronavirus, pouze dostanou úžeh nebo úpal, ale že řecká strana mlčí. Také jsem mu sdělila, že jsem volala na Ministerstvo turismu v Řecku a že ani tam jsem nedostala pořádnou odpověď.

"No vidíte, musíte si volat každý den," odpověděl v naprostém klidu a pohodě.

Úředník se snažil být laskavý, byť mi nedal žádnou zásadní informaci.

"A už se ví, že nebude Řecko požadovat testy od lidí, jak jsem si přečetla?" pídila jsem se dál

"Testy jo...." řekl a já jsem slyšela někoho druhého, který na něho hlasitě volal, že testy se nepožadují.

"Takže testy ne, už je Řecko nepožaduje," vyhrkl a opět mi řekl, že mám volat denně, protože oni nedávají žádné tiskové zprávy.

¨Protože jsem byla opět po několika letech v kleštích, kdy jsem nechápala jako Řekyně řecký přístup, tak jsem se nabídla, že jim ty tiskové zprávy budu klidně denně posílat, ale že potřebuji aktuální a pravdivé informace.

"My tady na to máme člověka," odpověděl milý úředník.

"Aha, proč je tedy nevydává? To nemusí kvůli mně, ale kvůli všem Čechům kteří se do Řecka připravují," pokračovala jsem v marném hovoru.

Pídila jsem se dál, protože už chci a dokonce i potřebuji odletět do Řecka, takže jsem mu řekla, že mám i řecké občanství.

"No jo, tak to tam můžete, ale kdyby tam letěl někdo jiný, tak má 5 tis. EUR pokutu," řekl jako by se jednalo o pět korun.

Nemohla jsem dál komunikovat, vzpomněla jsem si na moje začátky v Řecku, kdy jsem tam začala podnikat, jak se mi klepaly únavou ruce, jak jsem nespala, jak mužská část Řecka nechtěla akceptovat jako ženu, natož pro ně úplnou cizinku. To mě hodně zarazilo, protože jsem byla a dosud stále jsem 100 % Řekyně. 

Můj drsný český přízvuk v řečtině, který není zpěvný jako řečtina a fakt, že jsem zůstala žít v Čechách pro ně byl dostačující a do dneška mi říkají "Češka."  Přehlížím to, ale opět jsem byla v patové situaci. Jak mu mám vysvětlit, co mi má jako občance Řecka sdělit? Jak ho mám donutit, aby mi řekl relevantní informace.

Do hlavy mi naskočily vzpomínky na počínající krizi v roce 2008 v Řecku, na to, jak chtěli vyhodit hodně státních zaměstnanců, protože měli neskutečné výhody, jak jsou jinak milí Řekové na svých postech nepříjemní, protože jim nehrozí žádný vyhazov. Výhody jim sice řecká vláda hodně okleštila, ale skutečnost, že je nikdo nevyhodí ze státní práce je prostě příšerná. Důkazem toho byl náš marný hovor a fakt, že těch státních zaměstnanců je stále hodně.

Hlavou se mi honila myšlenka, jak to má deset miliónů Řeků, kteří žijí v cizině. Jestli jsou na tom jako já? Asi ano, každý, kdo žije jednou nohou tady a jednou jinde to bude mít podobné.

Závěr je takový, že nechápu Řeky, nechápu mnohdy Čechy, což platí i obráceně, bohužel. Ale to je můj úděl, na který si zvykám každý rok, kdy si říkám, že už vím kam patřím. Nosím sebou kotvu, kterou chci hodit tam, kde chci žít. A zatím jsem ji nikam nehodila. 

Ruku na srdce? Jsem ráda, že nežiji v USA, to bych asi nedala.