Já se normálně stydím

Píše mi jedna blogerka, že mi gratuluje k nominaci. Znovu si čtu tu větu a vůbec nechápu, oč se jedná. Netušila jsem několik dní nic o blogu, protože jsem měla blok na krční páteři. Netušila jsem, že se asi budu muset omluvit.

Včerejší článek se týká brutálního napadení mojí osoby s těmi nejsprostějšími nadávkami, které jsem asi ve svém životě vůči sobě slyšela. A tak jsem napsala, že "Tahle země není pro lidi." Měla jsem náročné dny a neměla jsem múzu, nepsala jsem. A najednou gratulace k nominaci "Blogerka roku." Znovu a znovu otvírám odkaz a vážně jsem tam. 

Najednou zapadají sprosté nadávky, zapomínám pomalu na prodavačku, která zabučela na rusky mluvící ženu a přemýšlím nad tím, že moji nominaci podpořili Češi. A protože se snažím diskutovat pod mými články s každým co nejslušnější formou, tak si říkám, jestlipak mě nominoval i pan Matuška, který se stále se mnou o něčem hádá? Ta diskuze pod včerejším článkem je mnohem výživnější, nežli článek sám. 

Pan Matuška je neunavný diskutující a nevěří, že jsem na té fotce já osobně. Vedeme tedy diskuzi ještě s dalším diskutujícím, až konečně dávám důkaz, že to jsem já. Ovšem pan Matuška mi stále nevěří. A já ho chápu, tak jako nevěřím, že když mi včera tato země připadala nelidská, proč mi právě teď v tuto chvíli připadá báječná? To je vážně ta nominace na Blogerku roku tak důležitá?

Jasně, že je, nebudeme si nalhávat, že to každému nominovanému nedělá dobře u srdíčka. Ale co je zajímavé a poučné je to, že co se má stát, stane se. Ani jednou jsem nikomu nenapsala, přísahám, ať hlasují o tom, abych byla nominována. Ani jednou jsem nebrnkla pohledem o odkaz, abych ho rozklikla, až dnes, to mi nedalo, to jsem se musela a chtěla jsem se podívat.

Cítím krásný pocit, že to nebyla žádná protekce, žádný nátlak z mojí strany, dokonce ani náznak. Nic takového. O to více se cítím rovnocenně s Čechy, konečně se zase cítím tak, jak jsem se mnohdy cítila. Říkala jsem si, že mám štěstí, že rodiče odešli sem a ne do jiné země. ČR bylo kulturní, nebyla to zaostalá socialistická tvrz jako např. Rumunsko. Nebyl to nacionální stát jako Maďarsko, Nebyla to chudá země ani za komunistů jako Polsko. ČR vždy nějak vynikalo. A já byla vděčna, že jsem tady vyrostla, vystudovala, měla jsem tu lásky, kamarádky, úspěchy, dokonce i velké otazníky a smutky. 

Právě jsem přijela z Prahy do hlavního bydliště, otvírám blog a čtu nenávistnou diskuzi, která tam včera byla ve velmi malém množství. Zato dnes se diskutující vyřádili. A já zase musím uhnout ze svého záměru, ale ne tak zcela, a bránit článek, který jsem včera napsala. Nevím, jste Češi, píšete tak, sdělujete to, posíláte mě zpět do Řecka, kde jsem nikdy nežila trvale. To nevadí, já Vám přesto děkuji za to, že můj včerejší článek by se mohl zostřit na téma, že by se měli všichni zamyslet, zda jsou diskutující svéprávní, když nečtou, co píšu a jejich nenávist jim zaslepí jak mozek, tak asi i oči a vzteky nevidí. A také si myslím, že mnohé rasistické náznaky, ale i rasistická otevřenost je proti kodexu diskutujících, ale samozřejmě i blogerů. Respektujte to. Pokud bych to nerespektovala, tak bych možná zveřejnila nějakou rasistickou větu, ale proč? A nač?

Včera jsem psala, co mi řekla česká paní, která si měla hlídat syna, jak byla sprostá, jak byla odporně brutální. O tom jsem psala. A také o tom, že mě nazvala kun.....d..o cigánskou, prostě že jsem cigi - migi, tak to říkala. A Vy místo, abyste se zamysleli, proč to je tady takové, tak pomlouváte dál a dál Romy, a kdybyste mohli, tak mě rozdrápete moje oči a tvář a urvete ruce, abych nesáhla na klávesnici. Romskou problematiku všichni známe dokonale. Říká se, že jsou nepřizpůsobiví, asi jsou, mají svoji mentalitu a kořeny, ze kterých je systém tady v ČR neustále vytrhává. Naopak jsem kdysi napsala článek, jak máme Romy v Řecku rádi, protože je nechávají žít v jejich kultuře a nikdo jim nic zadarmo nedá.

Tak na jednu stranu děkuji všem, co mě podpořili do nominace, na stranu druhou děkuji všem, co mě tady kritizují, protože i to je fajn obrázek, alespoň vím, co a jak. Vím, že i kdyby se mi nějaký článek nelíbil, že mohu napsat svůj názor, ale slušně. A na stranu třetí děkuji několika skvělým diskutujícím, kteří mě svými včerejšími odkazy obohatili. 

A na závěr sděluji jeden fakt, ať se vám líbí nebo ne. Znám svoje hodnoty, vím, kdo jsem, ať si tady píšete co chcete, čiší z toho závist a opět nenávist, takže s mými těžko vybudovanými hodnotami, které s brutalitou, nadávkami, rasismem, nemají nic společného, to ani nehne. Mnozí si myslíte, že jste kulturní lidé?  Mnozí se tady prosazujete jako kulturní ambasadoři, kteří neznají ani vlastní kulturu. Nevážíte si sami sebe a tak - sorry - lezete nejen na moje články, ale i na články dalších blogerů, kde vás baví je prostě "sejmout." A to je co? A o čem to je? Rozhodně to není kulturní.

Naštěstí tady existují velmi kulturní lidé a znám jich v ČR hodně, tak kde jste se vy - nekulturní -  vyrojili? Naštvala jsem vás? To nevadí, já jsem se nenaštvala, ať už se mě tady pokoušíte urážet až do nebe, já jsem hrdá na to, kdo jsem. Jsem hrdá na to, že znám mnoho českých osobností, které mě obohatily, osobnosti, se kterými si podám ruku, zmlknu, protože z jejich úst se line nádherná čeština, která zní jak Smetanova hudba. 

Mám to napsat jak to je? Tak jo, napíšu. Stydím se za vás, za ty, co jsou plné zloby, rasismu a nenávisti. Za vás se fakt stydím.