I zezadu jsem krásná

O tom, jak jsem udělala kolonu, když na mě troubil jeden řidič. Jak nesnáším brutální řidiče a jejich nadávky. V tu chvíli jsem schopna udělat cokoliv, abych je zchladila a ptát se, jestli jsem i zezadu krásná? 

Jakmile vyjedu z pražského letiště, tak mě řidiči vrátí do kruté reality, že se ocitám zpět v zemi brutality a sprostých nadávek na silnici. V tomto jsou Češi na prvním místě. V tu chvíli jsem na první našlápnutí a můj řecký temperament stříká na sto procent.

Jezdím svižně a moje jízda není brzda – plyn. Naopak. Nepiji alkohol, nefetuji, tudíž jsem vždy za volantem dost bdělá. Všichni, co jezdíme denně, tak máme určité zkušenosti a předpokládáme, co ten před námi asi udělá. Toto se týká nejvíce jízdy na dálnicích. Dívám se i dozadu, co udělá ten za mnou, když se na mě nalepí a snaží se závodit.

Jedu do Kobylis a na Kobyliském náměstí stojím jako první na červené. Z Řecka jsem zvyklá, že se musí vyjet okamžitě, jinak se Řekové mohou zbláznit, i když jedou jenom tři sta metrů na kafíčko.

A najednou slyším troubení. Naštvala jsem se a vyšla jsem z auta a vlnila jsem jako břišní tanečnice, dokud jsem se nedovlnila k řidiči, který troubil jako blázen a bez důvodu.

„Potřebujete nějak pomoc? Stalo se Vám něco? Mám zavolat sanitku nebo policajty?“ házela jsem jednu otázku za druhou a naklonila jsem se k němu tak, aby mi bylo vidět za výstřih.

Řidič začal koktat, ale mezitím začali troubit další a další řidiči. Zůstala jsem v té poloze, protože řidič  nevěděl, kam s očima.

„Ne, ne, ne, nic mi není,“ odpovídal koktavě docela pohledný chlápek

„Aha, tak to je super, asi jste mě viděl ze zadu a líbila jsem se vám, že? Jste dobrý, že jste viděl, jak jsem krásná?“ pokračovala jsem ve své hře a poslouchala jsem, jak troubí další auta, která už stála ve velké koloně.

Nedala jsem se, nesnáším troubení, protože nikdy nezdržuji a řidiče, kteří se neumí rozjíždět, bych také protroubila, ale nedělám to. Začalo mě to bavit, podívala jsem se na tu kolonu, která musela už stát až k odbočce na Vysočany. A najednou houkačka se státní policií.

„Co se děje. Co se stalo?“ zeptal se mě policista.

„Nevím, myslím, že ten pán potřebuje pomoc, hodně troubil, myslela jsem si, že je mu špatně,“ povídám laxně a na řidiče jsem mrkla tak, aby mě policajti neviděli.

„Nic mi není, paní se mě už ptala. Cítím se dobře,“ odpovídal splihle řidič a vůbec už to nebyl pohledný frajer, ale uťápnutý taťulda.

Musel předložit doklady, dali mu dýchnout a já mohla odjet. V zrcátku jsem viděla, jak druhý policista řídí kolonu, kterou jsem zavinila já, protože jsem se nedala.

K článku mě inspiroval J. Pražák a já mu do diskuze slíbila, že napíšu článek. Splněno.

P. S.

Stát na křižovatce na červenou je nebezpečné. Týden před vánocemi do mě v plné rychlosti najela tlustá ženská. Kdyby raději troubila a nekoukala se do mobilu.