I politik může být člověk

Včera jsem odjela s jednou kamarádkou do IKEM, protože si myslela, že má rakovinu slinivky břišní. Udělala jsem to jako vždy. Zavolala jsem poslanci panu Prof. MUDr. Juliusu Špičákovi a bylo to. Byl právě v zahraničí.

Iva se ráno rozbrečela, natáčela rozhovor ve Frýdlantě s ředitelem nemocnice, kdy nemocnice Frýdlant zahájila operace po kritizovaných otravách, prostě jí bylo zle. Mezitím nabourala auto a její přesvědčení, že má rakovinu ještě více vyrostlo do obludných rozměrů. Moje vlastnost nevzdávat se za žádnou cenu také vyrostla do obludných rozměrů.

„Všechno bude připravené, ale já budu muset jít do parlamentu,“ slyším v noci předchozího dne pana profesora, který mi volal z nějaké země.

Mezitím jsem Ivě sháněla vyšetření i jinde, ale toto zvláštní sonografické vyšetření se dělá na několika málo pracovištích, samozřjemě IKEM je nejfundovanější pracoviště. V naší okresní nemocnici nebyl nikdo k dispozici. Zvednu telefon a slyším nejlepší sekretářku na světě.

„Je to zařízené, musí přijet dopoledne, maximálně do 12 hodin, od rána tady máme příkaz od pana profesora. A vy zařídíte, že tu bude, jo?“ slyším skvělou sekretářku Haničku.

„Jasan,“ je moje klasická odpověď a sáhla jsem po telefonu.

Iva stála u auta a ještě nedorazila ani do okresní nemocnice, protože padal brutálně sníh a ona žila v přesvědčení, že jsou to její poslední dny života, její bolesti neustupovaly. Paradoxně se poslední dny zabývá reportážemi ze zdravotnictví.

Po všech zmatcích, kdy jsem informovala lékaře, který měl výkon provést, že je Iva právě někde v okresní nemocnici, pak že tedy není, jsem nakonec slíbila, že tam do 12.00 hodin bude. Oblékla jsem se, že si zacvičím. Znovu volám Ivě a slyším její roztřesený hlas.

„Jedu s Tebou, jeď ke mně, vezmu svoje auto,“ říkám rozhodně, mezitím se zase svlékám a lezu do sprchy i s telefonem.

Jsem rychlá na oblékání i na úpravu. Byla jsem hotová za pět minut, vběhla jsem do auta a couvala jsem ze zasněžené zahrady. Iva právě přijela. Venku hodně sněžilo a byl poměrně silný vítr. 

Pořádně jsem si ji znovu prohlédla, ale na rakovinu její oči nevypadaly. Zapálila jsem si cigaretu a vyrazily jsme směr IKEM. 120 km jsem urazila za hodinu, Ivu hned přijal velmi sympatický lékař, který je ve svém oboru vážně špička a patří do týmu pana Prof. MUDr. Špičáka. Měly jsme štěstí, ale i toto zařídila Hanička. Ne, zařídil to pan profesor MUDr. Špičák, ale vedoucí sekretariátu Hanička byla a je prostě skvělý organizátor, bez ní bychom si nevěděly s Ivou rady. A hlavně je na moje temperamentní výlevy zvyklá. A také je zvyklá, že se snažím do IKEM dostat lidi, kteří jsou mnohdy ve velmi bídném stavu. Jednou to panu Prof. MUDr. Špičákovi musím znovu říct. Hanička je prostě poklad, je to loajální člověk, který má přehled. Je vzdělaná a velmi kultivovaná.

České zdravotnictví je na velmi vysoké úrovni. Znám více osobností typu Prof. MUDr. Špičáka, vím, že i mnozí dělají do politiky a už se nestarají o vědu a výzkum, na pacienty prostě vůbec nemají čas. Ale tento profesor mi nikdy nikoho neodmítl. Nejen tento, ale i další skvělí lékaři, kteří vědí, že jsou tu pro lidi a ne lidi pro ně. Ať se vám to líbí nebo ne, ať mi rozumíte nebo ne, tak je to jedno. Důležité z toho všeho je, že se může každý dostat k tomu nejlepšímu odborníkovi, každý se může dostat na diagnotické vyšetření, které jednoduše není v malých nemocnicích. To je prostě realita.

Koupila jsem si kávu, Ivě jsem koupila chlebíčky a přemýšlela jsem nad tím, co chci tady říct. Mnoho lidí nemá odvahu si najít to nejlepší pracoviště, toho nejlepšího odborníka, myslí si, že nemají právo jít k těm nejlepším, že potřebují mít známosti či co? Mají zbytečné strachy a obavy, proto i mnozí zemřou, aniž by museli. Slinivka břišní je orgán, který je prostě velmi důležitý, takže jsem Ivu vezla,  jako kdyby na ni čekalo transplantované srdce. Už žila měsíc v přesvědčení, že má rakovinu a nikdo z lékařů, kde byla jí neprovedl řádné vyšetření. A pak už přišla ke mně, protože mě zná mnoho let. Nepamatuji si, že bych kohokoliv odmítla někam dostat. A to jsem ty docenty a profesory všechny neznala, ale vždy jsem k nim protlačila každého, kdo potřeboval odbornou péči. Nikde jsem se nevnucovala a nepodlézala, vešla jsem tam jako člověk, který hovoří s člověkem. Dosedly jsme v mém pražském bytě a volá jiná kamarádka, co to znamená, když má u žlučníku napsáno to a ono. Tak a to jsem vážně litovala, že jsem toho tátu neposlechla a tu medicínu nevystudovala. Další v pořadí do IKEM.

V tomto směru tleskám českému zdravotnictví, jenom si myslím, že by měli jít pod lupu praktičtí lékaři, kteří se nemusí ani vzbudit, protože mají pod polštářem kolem 80 tisíc korun. Mají tolik pacientů, že jsem například u sebe dohledala, že mám tři obvoďáky, ani jednoho neznám. Mnozí z nich jsou dost mizerní lékaři, protože jim záleží na placených výkonech. A úplně nejzvláštnější u těchto praktických lékařů je to, že si účtují na svého pacienta v průměru 2,5 výkonu měsíčně, tzn., že jsme všichni hrozně nemocní. Dnes jsem se v těch číslech nešťourala, ale je to uvedeno v UZIS. Znám i takové profesory, kteří mají svoje soukromé kliniky a vydělávají tak dvakrát. Nepřijde mi to morální. 

Važme si českého zdravotnictví, jeho vybavení a i toho, že není nutné dávat úplatky, není nutné se bát lékařských špiček, protože to jsou jenom lidé tak jo vy. Nemusíte se před nimi klanět a mít komplex, že má dotyčná před jménem i za jménem nespočet titulů. O těch titulech to není. Prostě se nebojte a nestyďte se bojovat za svoje zdraví. A v tom je Česká republika na základě mých zkušeností zatím na prvním místě.

A nakonec? Nějak mi vadilo, když šly lékařské špičky do politiky. Včerejším dnem mi to přestalo vadit, protože když je někdo lékař, tak má i svůj skvělý tým a vyšetření zařídí. Takoví politici by měli být všichni.

P. S.

Nebojte se, nemusíte mít zábrany, pokud jde o vaše zdraví, dokonce i o život. Věřte mi, že vás nikdo nevyhodí. Kdyby něco, tak jsem tu já.