Zoufalý telefonát od kamarádky, která je nešťastná. Její matka (82) si zlomila stehenní kost, leží v největší nemocnici v ČR a pomalu, ale jistě umírá. Svoje děti neviděla dva měsíce a naopak to platí také. Senioři jsou chudáci.
Poslouchám v tom telefonu všechno, co se s její matkou dva měsíce v nemocnici děje, já stojím, dívám se z okna a vrtím hlavou, že já bych to dávno řešila. No jo, ale tady je zlomená stehenní kost. Na moji otázku, jak je na tom její maminka nyní dostávám odpověď, že chytla nemocniční bakterii, že leží na izolovaném pokoji a že má velký průjem.
Já zkušená z pobytu mojí nebohé maminky, jsem věděla, pokud se někdo dostane na LDN, tak jim položí sestřičky na stůl lahev s dudlíkem a rozkážou jim, ať pijí. Ale ony to nevědí. Nejen ony, ale ani oni. Ti, co mohou jíst sami, nejsou mnohdy schopni si jídlo přisunout a najíst se. Bohužel, je to tak. A bohužel, vím, že mají sestřičky na doléčovacích centrech, prostě na LDN hodně práce, ale kvůli tomu, že mají hodně práce by neměli být senioři dehydratovaní a hladoví..
Protože není čas rehabilitovat s těmito lidmi, stávají se z nich ležáci, kteří se už nerozchodí. I přestože nemohou udělat krok, tak udělali mnoho kroků ke smrti, protože jim hrozí zápal plic apod.
Náš děda v listopadu umřel ve věku 97 let. Měli jsme ho doma, měl ošetřovatelku a tu nejlepší péči, ale měl také asi rakovinu, protože jednoho rána začal masívně krvácet z konečníku. Hotovo, odvoz do nemocnice a my všichni jsme byli nešťastní, že neumře mezi svými. Třetí den v nemocnici umřel v jeho požehnaném věku. Byl tam jenom ty tři dny, ale nás i ty tři dny dostaly, protože jsme věděli, že je to konec, kdy ho nikdo nebude držet za ruku a neřekne mu poslední vtip, aby se možná usmál.
Vláda by se měla probrat a seniorům, co nejvíce pomoci, hlavně těm, co jsou umístěni v nemocnicích nebo v nějakých drahých penzionech či hospicích. Vláda by jim měla dovolit návštěvu dětí. Bože, celý život se starali, jsem přesvědčena, že většina byla dobrými rodiči a lidmi a nyní musí umřít sami. Pokud někdo tvrdí, že je chráníme takto od koronaviru, tak možná ano, ale stesk po rodině, uvědomování si smutné samoty je něco daleko horšího, nežli samotný koronavir. Málokdo takovou skutečnost nese statečně.
Na smrti asi není nic ošklivého, až na tu smrt samotnou, ale umřít, aniž by je někdo držel za ruku u posledního výdechu je fakt ošklivé pro jejich duši, pro jejich poslední nádech a výdech, kdy mohou cítit, že nežili marně.
Česko kdysi patřilo mezi velmi vzdělané země, nikdo se nemusel stydět za všeobecné vlastnosti, které jsme měly oproti vyspělým státům, nemluvě o těch nevyspělých. Je tu skvělá medicína, jsou tu skvělí odborníci, zdravotníci dostávají odměny, přestože vykonávají svoji práci, tak díky covid jsou odměňováni. Chápu to i nechápu, protože nastoupili do zdravotnictví, kde se může vyskytnout i epidemie apod.
Tak mi řekněte, kde je ten zakopaný pes a je tu tolik nakažených a mrtvých? Je to ostuda této země, že neumí pořádně vyřešit lockdown apod., že nechá umírat seniory samotné. A hlavně, že jsme odstrašující zemí, kde chybí vakcíny pro 80 +, kde si ředitel ZP nechal také píchnout vakcínu a zatím je ticho, přestože předběhl tisíce čekajících seniorů, kteří mají už nyní oprávněný strach.
Zvedla jsem telefon a kamarádce jsem řekla, ať si vezme mamku domů, protože na všechno už je asi pozdě, že doma její zmatenou maminku nikdo nepředběhne.
