Hodža byl pěkný hajzl, aneb jak mi Mery ukradla Olí

I tento článek, tak jako již zveřejněný "Vražedná vendeta," se zakládá na pravdě, tak jak mi to Mery vyprávěla a na faktech Mery o tom, jak žili v komunistické Albánii. 

Mery, matka zavražděného syna, má několik sourozenců, kteří žijí v různých zemích. Jeden z nich, matematik, žije v Německu, kde přednáší na vysoké škole. A ten to také Mery pěkně spočítal. Vybral jí manžela. Mery má moc krásnou sestru, která z Albánie utekla, aby jí nepotkal stejný osud, jaký připravil bratr - šéf rodiny - Mery. Utekla, aby  se nestala obětí a zakořeněných zvyků jejího bratra, který jí také začal hledat manžela. Pracuje jako manažerka ve velkém hotelu, má dvě malé dcery a německého manžela. Bratr matematik s ní přerušil všechny styky. Ovšem, nežli je přerušil, tak jí profackoval, doslova ji zkopal a nechce ji znát. Nevzala si muslima, a tak se stala vyvrhelem jejich rodiny.

Dětství Mery bylo kruté. Docházela pěšky s kupónem pro chleba. Její pěší túra trvala tak hodinu a půl. Někdy se na ni nic nedostalo, většinou si domů za tmy odnesla plesnivý chléb. Doma čekalo dalších sedm sourozenců, rodiče a její babička. Její rodiče dodržovali tradici pohostinnosti a ve sklepě byl naložený kozí sýr, který se rozdával jenom při návštěvách. Děti si tudíž chodily tajně namáčet plesnivý chléb do solného roztoku, což byla pro ně nesmírná dobrota.

A pak jednou přišli soudruzi a odvedli jim krávu. Jedna jejich teta je udala. Maminka Mery běžela za vozem, na kterém stála kráva a strašně brečela. Tedy maminka brečela a kráva bučela. Za ní běželo osm dětí. Soudruzi se slitovali a krávu jim vrátili. Byl to pro ně největší svátek ze všech svátků, které může muslimské náboženství obsahovat, to se tady nebudu zmiňovat o komunistických svátcích. Měli doma maso. V chlívku měli ještě schované kozy, aby dostávaly děti také nějaké bílkoviny.

Opřela jsem si hlavu do dlaní a z boku jsem se podívala na Mery. Bylo mi z toho všeho špatně, smrt syna, plesnivý chléb a příběh o tom, jak se vdala.

"To jako fakt?" zeptala jsem se hloupě.

"Ano, a proto jsem nešla studovat. Stejná teta, zanícená komunistka, která řekla soudruhům o té krávě, mi nepodepsala žádost na střední školu. A já tolik chtěla studovat," řekla tiše Mery a narovnala si sluchátko v uších.

"Tak to je ona kráva," snažila jsem se zlehčit situaci.

"Souhlasím, ona je kráva a Hodža byl svině. Vůbec si to nedovedeš představit," pokračovala dál ve svém vyprávění. 

Začíná neuvěřitelný příběh o tom, jak se Mery vdala. Bratr matematik spěchal se svým plánem, aby jim náhodou Mery neutekla na studie a vybral ji snad toho největšího burana, jakého mohl najít. Nebyl to vůbec typ, který by se k Mery, ale ani k její rodině, hodil. 

Bratr odvedl Mery jednou na náměstí asi zrovna tak, jako jim komunisté odvedli krávu. Na druhé straně náměstí stál její budoucí manžel. Viděla ho z dálky. Neměla žádnou šanci protestovat. Hodža sice náboženství vůbec nepodporoval jako správný komunista, ale kořeny muslimské víry byly velmi hluboké a silné. Byly silnější nežli ty komunistické. To jediné mi z celého příběhu připadá logické. A tyto kořeny byly i o tom, že Mery musela chtě nechtě souhlasit. Hned večer přišel budoucí manžel na návštěvu. Mery byla zděšena nejen jeho zjevem, ale především jeho pověstí, krutostí a lačností. Byla naprosto zatlačena do kouta, co jí to bratr provedl. Plakala a vzpírala se, ale potichu, tak jako je to u muslimek běžné. Její sestra jí znovu nabádala, aby spolu utekly. Mery nechtěla opustit rodiče. Kdo by chodil pro plesnivý chléb?

Po svatbě ji manžel nastěhoval k jeho bratrovi, jejímu švagrovi, a narodil se prví syn, jehož osud byl krutý. Mery posluhovala nejen švagrovi, ale i její švagrové. Neměla žádné peníze, žádnou možnost si odpočinout. Její manžel už dávno žil v Řecku a údajně pracoval. Peníze utrácel v bordelech a za hašiš. Do Albánie nejezdil, jen snad jednou do roka. Jedna jeho návštěva korunovala narozením druhého syna. Mery se připravila na útěk z Albánie do Řecka. To už byla její sestra v Německu a despotický bratr také. Sestra jí poslala peníze, Mery zabalila pár hadříků a připravila děti. V noci jí odvezlo tajně auto, které zaplatila z darovaných peněz od sestry. 

Znovu jsem si vložila hlavu do rukou, protože tolik šílených a smutných faktů jsem nemohla vstřebat. Mery si opět rovnala naslouchátko. 

"Od kdy neslyšíš?" zeptala jsem se Mery a pohladila jsem jí po ruce.

"To když mě manžel zmlátil, přerazil mi i nos a praskly mi oba bubínky. Kdybych byla v Albánii, tak bych neslyšela vůbec. V Řecku mi doktoři pomohli. Vůbec mi tu lidi hodně pomohli. Mám Řecko a řecké lidi moc ráda," odpovídala velmi tiše a prstem si brnkala do nosu, který se elasticky otáčel podle toho, na jaké místo nosu brnkla. 

"A měla jsi někdy orgasmus?" pokračovala jsem dál ve svých otázkách.

"Já vůbec nevím, o čem mluvíš," odpověděla Mery, která si už pomalu na moje erotické příběhy a otázky zvykla.

Bože, bože, jak jí to mám vysvětlit? Normálně, tak jak to cítím, jak jinak? 

"No tak orgasmus je......," a přestala jsem hledat slova. 

Stoupla jsem si a přecházela jsem po místnosti sem a tam a máchala jsem rukama, abych zdůraznila, jak asi orgasmus vypadá, co cítím, jak je mi blaze, jak je to jeden z nejkrásnějších úkonů v ženském životě. Skoro jsem u toho tančila břišní cviky a dýchala jako astmatik. Mery se na mě pobaveně dívala a myslela si, že mám opět svoji vtipnou chvilku nebo, že ji předvádím nějakou novou a modernější verzi hip-hopu. 

"Tak to já jsem nikdy necítila. Já zvracela. A také mě u toho škrtí," vyhrkla Mery tak upřímně, že se mi udělalo opět špatně a těžce jsem dosedla na židli.

"A to se u toho orgasmu takhle kroutíš?" zeptala se bezelstně Mery a já jsem se konečně začala nahlas smát. 

Uvědomovala jsem si, jak je Mery silná osobnost. Zavřela jsem na chvílí oči a viděla jsem, jak jde několik kilometrů a za tmy se vrací s tím plesnivým chlebem, cítila jsem ten solný roztok z toho sýru, viděla jsem jejího manžela, jak ji bije, jak ji škrtí. A to všechno jsem vnímala v době, kdy Mery prožívala a stále prožívá svoje nejhorší období po vraždě svého syna. 

Olí na vánoce.

Minulé léto jsem se zamilovala do nádherné fenky z rasy biewer, prostě kříženec jorkšíra a maltézáka. Toužila jsem po pejskovi dávno, měla jsem pifku na jorkšíra, ale tahle fenka vypadala tak chytře, že jsem druhý den pochodovala s košíkem, že si ji tedy vezmu.

"Máš ji zadarmo, je to pro nás čest," řekli místní Řekové a předali mi klubíčko s velkými očima do košíku a já ztratila slova. 

Měla jsem ohromnou radost, že už jsem se konečně rozhodla a pejska si vzala. Vůbec jsem nevěděla, co to obnáší. A ve stejnou chvíli přivezl Mery její manžel. Vrhla se do košíku a štěně si dala na hruď.

Mazlila se s ní, pusinkovala jí a tiskla si jí na na prsou, tak jako se to dělá u miminek. Do očí jí vstoupily nefalšované slzy. 

"Je krásná. Dáš mi ji? Jinak ti ji ukradnu," řekla a já zůstala stát jako opařená, protože jsem Mery neuměla nic odmítnout, ale fenky jsem se rozhodně nechtěla vzdát.

Druhý den jsme pokřtili bláznivou fenku. Dali jsme ji jméno Olivia a říkáme jí Olí. A od té doby putovala v košíku k Mery domů a zpět ke mně. Rozmazlovaly jsme jí, jako kdyby to byla naše holčička. A to se nám dokonale vymstilo. Olí je neuvěřitelná, je milá a je rozcapená.

"Já si ji nechám. Ty stejně nemáš čas, nestarala by ses o ní dobře, máš moc práce," rozhodla Mery a poprvé po třech letech, co ji znám, se šťastně usmívala.

Olí je naprosto boží. Když volám a vidí mě na displeji, tak skáče, olizuje displej, štěká, vrtí ocáskem a většinou nám hovor několikrát zruší. Manžel Mery se díky Olí dal také dohromady a jeho psychika se výrazně zlepšila.

Co dodat?

P. S.

Po Olí se mi moc stýská, ale štěstí Mery je něco, co bych ji nemohla vzít, co bych ji nikdy nemohla koupit, co bych ji nepředvedla ani, kdybych tančila několik hodin všechny řecké tance říznuté hip-hopem.

 

 

 

 

 

 

 

Autor: Katerina Kaltsogianni | středa 9.1.2019 19:00 | karma článku: 24,72 | přečteno: 826x