Fuj-tajbl!

Kdybych byla Němka, tak řeknu „fuj tajbl,“ kdybych mohla, tak tu část pořadu ze včerejších „ Záhad Josefa Klímy“ vyškrtnu a vůbec ji nepouštím do éteru. Leda, že s natáčením souhlasil otec a někde byl schovaný dětský psycholog.

Včerejší pořad, tj. 29. 1. 2019 „ Záhady Josefa Klímy,“ vysílací čas 21.30 hod., si můžete pustit na TV Seznam - archiv -  a od 15 minuty můžete shlédnout to, co mě uzemnilo takovým způsobem, že jsem vstala ve čtyři hodiny ráno, abych hledala studie o tom, kdy může být dítě opětovně konfrontován se smrtí svojí matky, která zahynula při teroristickém útoku v Berlíně. Dlouho jsem neviděla něco tak nemorálního. A naprosto se divím, že ukazují obličej dítěte, které bude konfrontováno poté s dětmi či jinými osobami.

Část pořadu se věnovala tématu, jak se žije otci s dítětem po dvou letech, jehož manželka byla obětí zmiňovaného útoku. Otec seděl na gauči a snažil se zodpovědět na každou otázku reportérky Petry Majerové, které seděla také na gauči, na kterém měla i nohy, což mě udivilo.  Vypadalo to divně. Prostě sedět u někoho a zpovídat otce dítěte – polosirotka -  s nohami na gauči se prostě a vážně kategoricky nehodí.

Druhý závažný moment byl pro mě naprosto nepřijatelný. U celého rozhovoru byl ten malý kluk, který objímal rukama tátu, byl bezelstně a skutečně smutný. Jeho velké a krásné oči ten smutek ukazovaly, tak jako i jeho tulení a hledání ochrany u táty, který v současnosti nahrazuje i matku.

Ten krásný malý kluk, který přišel o to nejcennější, co mohl mít – o maminku – nakonec musel odpovídat na otázky reportérky typu:

„Jaká byla máma? Byla hodná? Chybí ti máma? Stýská se ti?“

Krásný kluk odpověděl, že byla moc hodná, že mu chybí a přitulil se ještě více k otci.

A já se ptám, je toto slučitelné s novinářskou etikou? Je toto vůbec slučitelné s lidskou etikou? To musí natočit za každou cenu nějakou reportáž? Je tak těžké si dohledat, co mohou takové otázky, které vrátí dítě do smutku, způsobit? To neměla reportérka čas promluvit s psychologem? Neměla čas se podívat do googlu například na stanovisku NUDZ? Má vůbec děti?

Cokoliv bych nyní dál napsala, tak je to slabé, proti tomu, co jsem včera shlédla. Dávám tedy odkazy, které si můžete přečíst. Uvedu jednu důležitou informaci, kdy by se s dětmi mělo hovořit o smrti. V tomto případě o smrti matky. Jedná se o věk mezi 10 – 14 lety.

„V souboru kvantitativních výzkumů Umírání a péče o nevyléčitelně nemocné pro hospicové sdružení Cesta domů se uvádí, že v rámci běžné populace je mírná většina (59 procent) pro to, s dětmi o záležitostech smrti a umírání mluvit, a to nejlépe s dětmi ve věku 10–14 let. Průzkum proběhl také mezi zdravotníky, kteří jsou častějšími zastánci toho, že s dětmi se má o tomto tématu hovořit.“ – odkaz pod článkem

Jestli se tedy má udělat pořad typu „našli jsme mladého Babiše,“ s malým chlapečkem, tak pak tady je něco hrozně zkaženého a smradlavého. Možná byl zničen jeden malý život kluka, který musel mít z těch otázek trauma. Nejen z nich, ale i z toho, co ten táta zřejmě řekl poprvé před svým synkem. A vážně by mě zajímalo, jestli tento rozhovor otec, který jinak působil velmi slušně, dovolil. 

P. S.

Budu ráda, když napíšete i vy svoje názory do diskuze. Moc prosím, aby nebyly vulgární, dnes bych asi nebyla vtipná. Děkuji.

https://lidovyslovnik.cz/index.php?dotaz=fuj-tajbl

Zdroj: https://www.sancedetem.cz/srv/www/content/pub/cs/clanky/od-jakeho-veku-by-se-s-detmi-melo-hovorit-o-smrti-96.html

https://www.sancedetem.cz/srv/www/content/pub/cs/clanky/od-jakeho-veku-by-se-s-detmi-melo-hovorit-o-smrti-96.html