Čtu blog Beaty Krusic, hned mě napadlo, že to bude o tom, co jsem napsala. Podivuje se nad mým blogem a také nad blogem Zuzky Zajícové. Volaly jsme obě po objetí. Nemyslím si, že mně chybí, jenom jsem chtěla více.
Díky objímání a krutým osudům dnes vydávám za pár hodin svůj druhý článek. Nemám to ve zvyku, leč touha po tom, že utrpení může být i cesta k lepšímu životu, je tak silná, že vím, že to sem "prásknu." Ta touha, že žít je lepší, nežli skomírat, je prostě silná jako rozzuřený býk.
Beata Krusic dnes napsala blog, kde se zpovídá ze strašně těžkého osudu, který má se svým synem. Její situaci znám ovšem z jiné situace, která je naprosto shodná, tudíž velmi náročná. Umím tedy Beatu pochopit. Pod jejím blogem se rozvíjí kvalitní diskuze a já jsem docela mile překvapena ženami, které většinou dost odsuzují nebo reagují negativně např. u mého blogu. Tady naopak reagují pozitivně a hlavně chápavě. To mě dostalo. Takže jsem Beatě za její blog opravdu vděčná, jelikož budu muset přehodnotit některé ženy, kterých jsem si úmyslně nevšímala.
Ale lidi, každý má fakt nějaké trápení a nelze se tady svlékat do naha, pokud se nejedná o erotickou povídku. V jednom článku jsem tady popsala svoji klinickou smrt. Byla to ta první, ta krásná, ta úžasná. A pak byla druhá, hnusná, černá díra, žádné světlo, ale nakonec jsem ty oči otevřela, štípla jsem se do tváře a volala do Řecka, zda je první turnus těžce nemocných dětí už na místě. Až pak jsem uvěřila, že žiju.
Jednou se mě jedna vojenská psychiatrička ráno, když jsem se procházela po pláži, zeptala, jak to dělám, že nejsem z toho všeho v depresi. Byl to poslední turnus, který byl vždy o tom, že přiletěly ty nejpostižěnejší děti. Byl to nejnáročnější turnus, kdy už jsem vůbec nemohla odpočívat, hlídala jsem svůj unavený tým.
"Jak to děláte, že z toho všeho nejste v depresi?" zeptala se mužským hlasem psychiatrička, která se opírala o berli.
„Nemám na ni čas, jdu z problému do problému,“ odpověděla jsem a bylo mi z únavy na omdlení. Ten den mi bylo vážně špatně, ovšem moje odpověď byla pravdivá.
Zatáhla mě na balkón, kde seděla její postižená stará sestra a nalila mi alkohol, který jsem odmítla. Prostě nepiju alkohol a už vůbec ne ráno. A znovu se zeptala. A opět jsem odpověděla to samé, nemusela jsem nad těmi slovy vůbec přemýšlet. Byla jsem ji za tu otázku nesmírně vděčná.
„Vypadáte tak krásně, když tančíte, jste prostě zdravá,“ konstatovala psychiatrička, která mi vysvětlila mapu jejích jizev po celém těle.
Její operace byla jedna horší, nežli druhá. Psychiatričce mohlo jí být tak 70 let. Byla už v důchodu. Fakt, že dělala celé roky psychiatričku zeleným mozkům, mě k ní přiblížil a já jsem jí řekla pravdu.
„Takže já vypadám krásně a zdravě?“ zeptala jsem se s úsměvem a začala jsem nahlas počítat ty její narkózy a jizvy, kterých jsem se dotýkala prstem jako v zeměpisném atlasu.
„Jo, jo, že jo ségra?“ řekla tónem jako pravý voják.
„To bude tím, že mám po čtyřiceti narkózách, asi jsem tedy hodně spala,“ usmála jsem se a už jsem věděla, že ze mě víc nedostane, protože jak to mám někomu říkat?
Proč to mám někomu říkat? Kdo mě pochopí? A chci, aby mě někdo pochopil? Proč mám říkat, že jsem po každé narkóze okamžitě vzhůru, protože se prostě probudím, chci vědět, jestli žiju. To je jediné, co by někdo mohl pochopit bez dalších otázek.
Odlétaly jsme společně a já se vozila jako malá holka na páse, protože jsme čekali všichni na kufry. Chudák psychiatrička odhodila berli a lezla za mnou na ten pás, protože se chtěla také vozit. Nechtěla tu berli. Objímala mě a křičela na všechny, jak jsem úžasná, jak jsem jí otevřela oči. Vůbec jsem to netušila. Držela jsem ji pevně v náruči, aby neměla další jizvu.
A to je všechno. Kolik jsem napsala čtyřicet narkóz? Tak už jich je čtyřicet tři. A hlavně mě nelitujte, prosím, fakt mě nelitujte. Není proč mě litovat. Jdu dál, aniž bych věděla, že jsem měla tolikrát řízenou smrt. Tak se těm narkózám totiž říká.
P. S.
A díky tomu vím, že se může žít i řízený život.
Odkaz na blog Beaty Krusic.
http://krusic.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=705322
