Dostal ho heroin

  Tomáš seděl u rybí restaurace a sledoval, jestli nejsou v blízkosti dospělí, kteří ho seřvou, že kouří nejen kvůli rakovině, ale i kvůli porušení zákazu kouření. Zastavila jsem auto, vystoupila jsem a šla jsem si k němu sednout.

Stejně jsem se s ním chtěla potkat. Jeho osud byl předurčen. O těchto dětech jsme věděli. Do Veliky se dostal, aby se asi rozloučil s mořem. Měl rakovinu hrtanu a jeho hlas byl takový, jaký jen může být při takové diagnóze. Lékaři nad ním zlomili hůl. Mlčela jsem a nepeskovala jsem ho za to, že kouří.

„Ty jsi tenista, že?“ zeptala jsem se.

„Jo, byl jsem tenista, teď už tenis nehraju,“ odpověděl hlubokým a chrchlavým hlasem.

„A proč nehraješ, vždyť jsi byl vynikající, měl jsi dobře našlápnuto,“ pokračovala jsem v hovoru.

„Protože to nemá cenu. Stejně umřu,“ řekl Tomáš a já jsem vůbec nevěděla, co mám dělat.

Z krabičky vytáhl další cigaretu, bylo mu úplně jedno, že si zapaluje přede mnou a já jsem jeho počin nekomentovala.

„Hele, myslíš, že bys mě mohl trochu trénovat?“ zeptala jsem se a luskla jsem na číšníka, aby mu donesl zmrzlinu.

„Jó, jasně, kdykoliv,“ odpověděl Tomáš a na jeho tváři jsem viděla něco jako úsměv.

„Tak jo, jedeme ráno v sedm, dokud nepálí slunce. Vezmi si kšiltovku, jo? A já vezmu dvě rakety a pití a míčky. Tvému dozoru dám vědět, to bude v pohodě. A moc ti děkuji,“ pohladila jsem ho po ramenu a sedla jsem si do auta.

Chtěla jsem jít plavat, ale nemohla jsem. Posadila jsem se na kraj pláže, podívala jsem se do nebe a hledala jsem tam něco, čemu se říká bůh. Hladina moře byla s nebem spojená. Kolem dokola hory a já seděla na oblázcích, které žijí miliardy let. Hledala jsem kámen, abych si v něm mohla číst. Byla jsem ve skutečném ráji. Znovu jsem se podívala nahoru. Tak proč ten kluk nemá nárok na život? Co se mu stalo, proč se to stalo?

Chodili jsme trénovat každý den a večer jsem ho brala na procházky. Pak jsem s ním také často seděla pod slunečníkem, aby na něho sluníčko moc nesvítilo a povídali jsme si. Oba jeho rodiče byli alkoholici, neměli čas, asi ani peníze za ním jezdit do Prahy. Alkohol jim byl milejší. Chemoterapie, zvracení a kapačky musel zvládat sám. Ne jednou, ne dvakrát, ale třikrát. Nemoc se mu vracela.

„Hele, jestli chceš umřít, tak prostě umřeš, chápeš, jo? Je to jako s tím tenisem, buď se k tomu postavíš dobře nebo blbě. A míček, když dáš blbou ránu, poletí mimo kurt, co? Tak nějak jsi mi to říkal, že jo?“

 „Tak jo, postavím se k tomu dobře. Jinak. Jo, je to pravda, vracet údery se musí umět, že jo?“ povídal a díval se na moji reakci.

„Jasně, netrap se rodiči, kašli na to. Chápeš proč hrtan?“ podívala jsem se na něho jako na dospělého člověka.

Byl dospělý, věděl, proč je to hrtan. Věděl toho o mnoho více, nežli jeho lékaři.

Měl nádherné velké modré oči s dlouhými černými řasami. Přivřel je a chtěl si vyndat cigaretu. Podíval se na krabičku, zmačkal ji a hodil ji do moře. Krabička se houpala na moři, byla lehká na rozdíl od jeho těžkého osudu, za který vůbec nemohl. V tu chvíli jsem mu věřila, cítila jsem, že nezemře, že tentokrát vyhraje.

P. S.

Svůj boj s nemocí vyhrál, boj s jeho bolem ohledně rodičů už nevyhrál. Zemřel s jehlou v žíle. Bral heroin.