Světový den pro dárcovství byl určen na 1. prosince, což bude za dva týdny. Myslím si, že by mělo být darování financí nebo čehokoliv jiného součástí každého kulturního člověka, každé bohatší firmy. Dárcovství k nám začne patřit.
Pracovala jsem společně s VDV - Nadací Olgy Havlové. Poznala jsem Olgu, byla to opravdu zajímavá a silná osobnost. Po její smrti nastoupila jako předsedkyně správní rady této nadace další velká osobnost Dana Němcová a ředitelkou byla MUDr. Milena Černá. Tyto dvě dámy mě hodně naučily. Byly laskavé a tvrdily, že i ony se naučily mnohé ode mě. Možná ano, byly nadšeny mým jiným pohledem a řeckou náturou a mým jižanským nadšením. Obě byly velmi fundované v antické kultuře a tento fakt mi otvíral ještě více jejich velká srdce. Vznikl mezi námi úzký přátelský vztah, který nebyl ani jednou znehodnocen. Obě věděly, co obnáší moje práce v Řecku a já poslouchala příběhy z disidentského života.
VZP tehdy velkoryse přispívala na ozdravné pobyty pro onkologicky a těžce nemocné děti. Asi tak tři roky mi trvalo, než jsem se přestala klepat, když jsem viděla hodně postižené děti, které neměly na rozdíl od onkologických pacientů žádnou budoucnost.
Jednoho krásného dne se nechal slyšet MUDr. Rath, že dementi nevědí, kde jsou, že moře a slunce pro ně není. Velkou roli sehrála výměna ředitelů ve VZP a potažmo ministrů na MZČR a tak stalo, že se tyto pobyty znehodnotily, přestože lékařské zprávy a uzdravující se děti hovořily jasnými slovy. Vůbec jsem nemyslela, že se něco tak špatného může stát. Sama jsem se rozhodla, že i já se budu spolupodílet na financování těchto pobytů. Dávala jsem sociálně slabým dětem kapesné a poskytovala jsem pro prokazatelně chudé rodiny pobyty zdarma. To vše jsem činila tak, že jsem finanční prostředky darovala VDV - Nadaci Olgy Havlové. Připojila se i moje maminka a celý její důchod utrácela za melouny a laskominy pro děti a jejich zdravotní dozory.
Po zrušení finančního příspěvku VZP vznikl nedostatek finančních prostředků, které se utrácely za jiné aktivity, který nás dostal do kouta a do role trpělivých prosebníků. Ani prosby o jednání s ředitelem VZP p. Horákem či premiérem Topolánkem nepřineslo žádné ovoce. Nemohlo, oni nám slibovali schůzku, ke které nikdy nedošlo.
V současné době se nelze na nikoho spolehnout, že by byl tak kulturní a filantropický a bez výmluv na COVID-19, který nepostihuje všechny obory, přispěl na různé pomůcky, vozíčky či na přímořský pobyt. Prostě nechtějí.
Je možné, že je ve státě hodně neziskovek, jejichž činnost je vskutku diskutabilní, ale i tak by se mělo stát dárcovství součástí našich životů, jak jednotlivců, tak i firem. Mělo by se tak stát, protože se jinak z velmi krásných pomocných věcí, na které nemají lidi peníze, stává žebrání. A to je opravdu nedůstojné.
Našla jsem si seznam miliardářů - filantropů, abych pomohla jedné ochrnuté dívce. Napsala jsem dopis, její maminka ho podepsala a odeslala. Někdo se omluvil, někdo přispívá jenom na vzdělání (takže postižení asi nemají nárok ani na to), někdo vůbec neodpověděl, což je ostudné.
Nedávno jsem stála frontu v Lidlu a pozorovala nakupující lidi, důchodce, mladé matky a normální lidi, kteří si kupovali srdíčka, protože dnes končí srdíčkové dny. Koupila jsem několik srdíček, i tak cítím, že je to málo.
Když se zamýšlím nad tímto tématem, tak konstatuji, že "filantropem se rodíš, filantropem se nestaneš, ani kdybys byl ten nejbohatší člověk na zemi." Trpce se usmívám nad lakomostí miliardářů, kteří jsou daleko chudší, nežli ti, co věnují svoji lásku těžce nemocnému dítěti.
Díky za Vaše názory.
