Fakt je lituji. Možná, že i kvůli nim se těším na to, až bude po Vánocích, ze kterých se staly komerční svátky. Zase jim dají řízek s bramborovým salátem a budou je obsluhovat číšníci v rukavičkách. To bylo vloni. Ty rukavičky....
Jsem si jista, že kdyby Česko nemělo tak šílený exekutorský zákon, tak je mnoho lidí doma, chudých, ale doma. Myslím si, že většina se dostala ven na lavičky a na kartóny ne úplně svojí vinou, ale těmi strašnými exekutorskými zákony, které nemají ve světě obdoby. Ti, kteří preferují tento styl života, těm není a nebude nikdy pomoci. Ti, kteří si tento styl "bezdomovce" nedobrovolně zvolili, tak těm možná pomoci je, ale kdo ví? Kdo jim pomůže? Mají vůbec nějakou naději? Nejspíše ji ztratili, jak se dívají na dno flašky.
Většina z nich jsou alkoholici, protože bez rumu nebo jiného tvrdého alkoholu by tu zimu nevydrželi a zřejmě ani nepřežili. Já, která nesnáším alkoholiky a nemám vůbec kladný vztah k alkoholu, přemýšlím, že půjdu koupit pár lahví rumu a půjdu jim ho rozdat. Najednou je chápu, že pijí, že alkoholismus patří k bezdomovcům jako špína, vybírání popelnic a kouření odhozených cigaretových nedopalků. Rum nebo něco podobného je pro ně topení, ohřejí se. Nemám žádné právo je kritizovat.
Normálně je mi hanba za to, co vyhazuji z ledničky, protože je prošlá lhůta. Vyhazuji i ztvrdlé pečivo, i když jsem se naučila dávat potraviny a oděvy na popelnici s vírou, že si tyto někdo vezme. A tak se to i stává a za chvíli jsou pryč. Horší je to v Praze, tam odkládám potraviny vedle kontejneru. Připadám si potupně, protože dávám bezdomovcům něco, co my vyhazujeme, co bychom nesnědli. Vážně se za sebe stydím, že nakupuji nesmysly, které nestačím sníst.
Pamatuji si, když jsem poprvé v životě vyjela na západ, jak jsem skoro zkolabovala. Chodila jsem po krásném Mnichově a najednou jsem viděla poprvé v životě žebráka, který byl špinavý, fousatý, prostě na mě zapůsobil strašně. Zamotala jsem se z toho úleku a skoro jsem omdlela. Obcházela jsem žebráky a bezdomovce oklikou, aby se mi neudělalo opět špatně z té velké lítosti, kterou jsem cítila uvnitř. I na to jsem si zvykla.
Když vyhodnotím, že bezdomovec není feťák, ale mýlit se můžu, dávám většinou cigarety a stovku, ta jim na krabicové víno a nějaké jídlo stačí, protože je jasné, zač tu stovku utratí.
Chodili jsme se synem několikrát na Vánoce pomáhat do LDN, aby se babičky a dědečkové měli fajn. Nakoupila jsem v kantýně plno dobrot, udělali jsme jim malé stromečky a já jsem babičky a stařečky, které se neuměli a nemohli napít čaje, který byl ve flašce s dudlíkem, dopíjela. Bylo mi jich také hodně líto. Byly Vánoce a čekající lidé na smrt byli většinou bez návštěv. I tito staří lidé jsou jako bezdomovci, leží sice v teplé nemocnici, dostanou jídlo, ale kdo je nakrmí? Sestřičky a ošetřovatelky na ně nemají vážně čas. Syn se odstěhoval a do hlavy mi buší otázka, proč tam nejdu sama? A odpověď zní, že moje lítosta nad osudy těch lidí mě válcuje, ale to není důvod, abych tam nešla.
Nejraději bych vůbec neslavila Štědrý večer, nejraději bych šla mezi bezdomovce a na LDN, kde bych byla něco platná. A vůbec nejraději bych byla, kdyby se ke mně přidalo pár takových lidí, kteří by pokládali Štědrý večer vážně za štědrý. A já na tu LDN půjdu a možná ten rum koupím také.
