Charismatická osobnost, aneb o umělém oplodnění

I kdybych napsala skvělé články, hloupé, vtipné nebo smutné, tak tento článek  sem dávám s velkou úctou a pokorou. Byla jsem možná první, která o umělém oplodnění začala veřejně mluvit. Věnováno Prof. MUDr. Ladislavu Pilkovi.

Není tak jednoduché vylíčit, co je to charismatická osobnost či charisma jako takové. To buď je, nebo není. Potkala jsem ve svém životě mnoho charismatických osobností, ale z mého pohledu vítězí pan. Prof. MUDr. Ladislav Pilka.

Moje první klinická smrt nastala v mých dvaceti třech letech, kdy jsem měla mimoděložní těhotenství. Ležela jsem v nemocnici a lékaři mě sledovali. Na pokoji byly další tři ženy, které jsem sledovala zase já, jak jim rostou bříška. Byla jsem hodně mladá, ale dítě jsem moc chtěla. Vlastně jsem byla dítětem posedlá.

Vejdu z chodby do nemocničního pokoje a najednou mi bylo tak krásně. Hrálo rádio a já si stoupla na postel a začala jsem tančit. Ženy se smály a já byla v pohodě, protože mě nebolelo břicho. Skákala jsem na posteli a nejednou „rup“ a já jsem pocítila prudkou bolest, kterou neumím ani popsat. Pak už si jenom pamatuji, jak jsem se zrcadlovitě viděla a slyšela jsem primáře, který řekl, že mi jde krev k srdci a ať se rychle připraví operační sál. Na sobě jsem měla bílou noční košili a vlasy do pasu. Z postele jsem se dívala nahoru na samu sebe. Usmívala jsem se a byl to nádherný pocit. Vzbudila jsem se po třech dnech kómatu. V dlouhých mahagonových vlasech jsem měla bílé pruhy, které jsem nebarvila, nosila jsem si svoje bílé pruhy dlouho a vznešeně. A tak vím, že před smrtí je člověku krásně. A také je pravda, že mohou vlasy při klinické smrti zbělat z  hodiny na hodinu.

Rozhodnuto, nebudu mít dítě. Nebrečela jsem, nezáviděla jsem nikomu děti a začala jsem se pídit, jak to udělat, abych svoje vytoužené dítě měla. To už bylo na světě IVF – umělé oplodnění, jehož otcem a zakladatelem byl Prof. MUDr. Ladislav Pilka. Napsala jsem mu dopis, čekala jsem asi rok, ale nic, žádná odpověď. Rozhodla jsem se, že ho tedy najdu v Brně, kde pracoval ve fakultní nemocnici a zároveň přednášel na lékařské fakultě. Sedla jsem si do auta a vyrazila jsem směr Brno.

„Není tady. Jste objednaná?“ ptala se mě nekompromisní sekretářka při mém vstupu do kanceláře.

„Jasně, někde tady mám dopis, který jsem mu psala,“ lhala jsem, jak když tiskne.

„Počkejte venku na chodbě,“ odpověděla příkře zmiňovaná sekretářka a já litovala, že nevím, jak pan profesor vypadá.

Chodbou šel důstojným krokem vysoký a statný muž se zrzavými vlasy. Vyskočila jsem ze židle, a šla jsem mu naproti.

„Vy jste pan profesor Pilka?“ zeptala jsem se.

„Ááno,“protáhl svoji odpověď.

„Tak vy mi to dítě prostě uděláte,“ vyhrkla jsem na něho a on zůstal stát v šoku.

„Jáááá? Proč jáááá?“ plat se zděšeně a odemykal svojí pracovnu, kam mě zároveň pozval.

Chudák profesor zapomněl, že je jedním ze světových zakladatelů umělého oplodnění, že se mu asi v té pracovně svléknu, že si možná to dítě vydupu normální cestou a k tomu všemu použiji jeho.

Začala jsem vyprávět o mojí klinické smrti, která byla způsobena prasknutím mimoděložního těhotenství. Vysvětlovala jsem mu, že prostě dítě chci a že proto udělám všechno. A zase jsem zdůraznila, že jsem si ho vybrala proto, že je nejlepší ve svém oboru. On se jenom skromně usmíval.

Pan profesor byl úžasný, byl skvělý, byl charismatický, byl skromný a hlavně byl lidský.  Navíc miloval ty moje vylomeniny, které jsem v nemocnici dělala. Ještě miloval moje vyprávění a pošťuchoval mě, ať vyprávím já o tom svém bohatém životě. A já vyprávěla, aby se smál, aby byl šťastný. Stali se z nás přátelé. Otec mého dítěte byl a je také skvělý a charismatický. Manželka pana profesora byla super vtipná, vlastně stále je. Jezdili ke mně do Řecka a já s nimi zažila tolik krásných chvilek, že na něho vzpomínám s velkou úctou a něhou v srdci.

Ovšem pan profesor byl i velmi odvážný. Nebyli jsme s otcem dítěte manželé, což bylo tehdy nepřípustné. A i přesto mě léčil a nebál se ani toho, že otec byl ze "západu."

Tehdy se muselo v nemocnici při IVF ležet. Nebyly sperma banky, metoda to byla pro ženy a jejich organismus velmi zátěžová, někdy i mnohdy nebezpečná. Ležela jsem tam jenom jednou a poslouchala jsem ženy, jak se hádají, kolik mají vajíček na odebrání, resp. folikul. Dívala jsem se na jejich muže, kteří lítali se zkumavkou do zvláštní místnosti, kde poté ukradli panu profesorovi porno časopisy, které chudák pašoval. Můj partner mu je z Německa zdatně vozil, takže jsme možná přispěli k mnoha úspěšným IVF.

Mezitím jsem podstoupila náročnou mikrochirurgickou operaci, abych měla zpřístupněnou možnost normálního otěhotnění. Ale psychika je mrcha. Nešlo to. Po každém vložení narýhovaného plodu jsem poprosila pana profesora, abych už nemusela ležet, ať mi udělá kafe.

„Tak mě sundejte, mě ten vědecký sex, fakt, nebaví,“ říkala jsem s úsměvem a pan profesor se smál a sundal mě z té tzv. kozy, kde jsem vydržela maximálně hodinu.

Pátý pokus a zase nic. Byla jsem smutná, ale léčba byla skutečně velmi náročná, měnila se mi postava, cvičila jsem jako o život, abych nebyla tlustá. Rozhodla jsem se, že se na IVF normálně a jednoduše vykašlu.

„Káááátko, ještě jednou to zkusíme, ááááno?“ slyším protahovaná slovíčka pana profesora do telefonu.

Přikývla jsem jak jemu, tak i otci dítěte. Byli domluveni, takže jsme vyjeli na šesté umělé oplodnění. Vydupala jsem si, že mi musí odebrat vajíčka – folikuly – bez narkózy. Profesor se potil, ale nakonec na mě leželo asi šest sestřiček a podařilo se vyndat jediné vajíčko, začala jsem hodně krvácet. Tentokrát to bylo jediné, jindy jsem měla odebrané čtyři, sedm či více vajíček.

Odjeli jsme do Vídně, chodili jsem po centru, dávala si vídeňskou kávu a prostě jsme si užívali Vídně. I budoucí otec byl už nešťastný, ale to dítě chtěl zrovna tak, jako já. Byl únor 1990 a já jsem vstoupila do ordinace.

„ Káááátko, tady je,“ ukazoval mi pan profesor průsvitnou hadičku, kde byla šedá tečka.

Podívala jsem se na tu tečku a říkala jsem si, co všechno musí vědci dokázat, co dělají, jak je to možné, že přišli na tuto metodu, která ještě tehdy byla v počátcích? IVF se nedařilo každé ženě, na světě i v Československu bylo pár narozených dětí touto metodou.

Pan profesor mě pohladil po vlasech a rozhodl, že mě nebudou přenášet na postel, protože jsem moc pohyblivá, prostě jsem byla neposedná.  Profesor odešel s ostatními na schůzi Občanského fóra. Někdo mě tam zamkl, ale to jsem nevěděla. Spala jsem, protože jsem dospávala tu Vídeň a tu bolest před dvěma dny, kdy na mě ležely sestřičky.

„Bože, my jsme vás tady zapomněli,“ slyším sestřičku, za kterou se objevila postava pana profesora.

„To nevadí, alespoň se to podařilo. Zašimralo mě to, je to tam, budu mít dítě,“ řekla jsem šťastně a viděla jsem, jak se pan profesor smutně usmívá.

Můj syn – v pořadí padesáté dítě z České a Slovenské republiky – se narodil v říjnu 1990 a dnes je mu 28 let. 

Usilovali jsme o to, aby pan profesor, který dostal celosvětové vyznamenání za svůj vědecký přínos v oboru porodnictví a IVF  byl vyznamenán i prezidentem republiky ČR. Ze všech stran chodily na Hrad dopisy k Václavu Klausovi, který by nebyl asi mnohonásobným dědečkem, kdyby nebylo této metody.

Pan profesor by byl moc rád, věděli jsme to všichni. Svět ho uznával a Česká republika ho přehlížela.

Na jeho pohřbu jsem stála a cítila jsem, že se loučím s druhým, vlastně možná prvním, otcem svého syna. Nebyl dosud vyznamenán „ im memoriam“, přestože díky němu se dnes narodilo tisíce budoucích voličů. A tak mi vrtá hlavou, že to ještě jednou všichni, co víme, kdo a jaký byl pan Prof. MUDr. Pilka, zkusíme. Jeho zásluhy nelze snad popsat, možná, že ani vyznamenání od prezidenta republiky nemůže uctít památku tohoto neuvěřitelného vědce a člověka. 

P. S.

Do této doby nikdo z mého pohledu nepřekonal charisma tohoto úžasného profesora, jeho lidskost, jeho skromnost a jeho přínos pro vědu a výzkum, který učinil mnoho žen šťastnými matkami.