Čecha bych nechtěla a Řek by mě zabil

Prostě se ke mně Čech nehodí. To by musel mít kombinaci Kellnera a Šebrleho a nějakého dobráka, který by mě vydržel. Ono to totiž vůbec není jednoduché mít doma jiný genetický řetězec, natož Řekyni, která furt kroutí zadkem.

Kdyby jenom to, já jsem se vsunula do vzorce „matriarchátu,“ takže musí všechno být podle mě. Vůbec nedbám na to, že demokracie vznikla kdysi v Řecku. Podle mého demokratického myšlení mám vždy pravdu. Když ji náhodou nemám, tak to i někdy přiznám, ale stejně trvám na svém. Bože, kdo by se mnou vydržel? K mému článku mě "donutil" bloger vietnamského původu, který by nechtěl nikdy Vietnamku. 

Hned na začátku uvedu, že od probuzení mojí ženskosti jsem věděla, že bych nechtěla také žádného Asiata, jsou moc drobní, jsou to drobečkové, nechtěla bych určitě žádného Araba, důvody jsou jasné, a dokonce ani černocha. Myslím si, že bych odmítla i Inda. 

Mnozí z vás zřejmě viděli velmi povedený  film „Moje tlustá řecká svatba.“ Kino se řehtalo a já jsem brečela, protože to bylo jedno, zda byl film natáčen v USA, naši řečtí rodiče nás nutili i v socialistických státech do svatby s Řeky. Vzpomínala jsem u filmu na tátova slova a na to, jak mě můj bratr hystericky hlídal, aby mě nějaký český kluk nesvedl. Nikdo mě neuhlídal, prostě jsem byla temperamentní holka a s řeckými kluky, kteří žili v našem městě, jsem nechtěla mít nic společného. Byli to takoví grázlíci, nic moc. Jediný, který šel na medicínu, vypadal jako Saturnin, druhý, do kterého jsem se zamilovala, emigroval do Německa. A třetí, který jezdil za tátou, byl ušlechtilý, byl ve věku mého otce a já mu lezla na klín, protože byl moc hezký.

Takže nám řeckým holkám nic jiného nezbývalo, nežli chodit tajně s českými kluky. Až jednou přijel moc hezký Řek hrát za naše město fotbal. Byl boží, mně bylo čtrnáct let a byla jsem do něho blázen. Jednou večer mě vyprovázel domů, opřel mě o dveře a začal mě líbat.

„Ty máš astma?“ vyhrkla jsem na něho, protože u toho líbání strašidelně sípal.

Znovu si mě přitáhl a znovu mě líbal.

„Dej ty klíče pryč, tlačí mě na břiše,“ řekla jsem bezelstně, protože jsem o tom nic nevěděla.

Chudák krásný fotbalista mě tam nechal, tvrdou věc si narovnal a odešel domů. Sbalila ho starší řecká kamarádka, která mi vypravovala o tom jejich sexu. Já trpěla jako zvíře, moje láska dává něco tvrdého do mojí kamarádky.

A jak šel ten život, tak jsem samozřejmě ochutnávala všechny vůně lásky a erotiky. A musím říct, že ti rodiče měli pravdu. Nehodíme se k Čechům, já tedy určitě ne. Stejně mám podezření, že mnoho českých mužů se bojí projevit, jak kdyby vyrostli všichni v panelácích, kde je slyšet každý vzdech. Na rozdíl oč českých mužů Řekové na sebe řvou v tavernách u fotbalu, že se bojím, kdy se servou, ale nakonec se obejmou. Vůbec jsem nevěděla, které projevy se mi líbí více? Asi ty živočišné.

Jeden můj delší vztah s českým klukem dopadl katastrofálně. Jeho rodiče mě nesnášeli. Chtěla jsem se vzdělávat a učit a jeho matka trvala na tom, že se musím naučit vařit svíčkovou a péct buchty, protože ten její syn byl československý reprezentant. Odmítala jsem tuto aktivitu, doma vařil táta, pak brácha i maminka a mě z toho nějak vynechali. Podporovali mě v tom, že studuji. Já si přitom četla Párala a Zolu. 

Můj pohled na rodinu je opravdu zcela odlišný od toho českého. Rodina je mi vším, byla mi vším, takže jsem upřednostňovala zničenou maminku po smrti mého otce před milenci. Stíhala jsem samozřejmě svoje erotické potřeby, ale mamču bych nevyměnila za žádného chlapíka. Fakt je ten, že se žádný takový v té době neobjevil. Prostě jsem byla šíleně náročná, dělala jsem si, co jsem chtěla. Pouštěla jsem si řecké písničky a u toho jsem tančila. Kroutila jsem zadkem u břišního tance tsifteteli. A někdy jsem zpívala i nahlas. Muselo to být pro ty muže nestravitelné, i když kroucení mi šlo moc dobře. 

V Řecku jsem si chtěla užít svého řeckého temperamentu. Zvolila jsem taktiku, abych se nepletla, tak jsem všem říkala pravdu. Jezdila jsem po Velice na kole, na hlavě jsem měla kšiltovku. Když se mě Řekové ptali, kam jedu, tak jsem pravdivě odpovídala.

„Za sexem,“ a zamávala jsem jim na pozdrav a oni byli spokojeni, že se usmívám, což bylo znamení, že je budu dál a dál živit svojí prací.

V té době žádná řecká žena o sexu nemluvila, ale já hojně. Jednak mě to bavilo, za druhé jsem tím brala lidem vítr z plachet. Věděla jsem, že když budu mluvit o sexu a můj pozdrav bude znít: „tak jaký byl dnes sex?“ že budu mít klid.

Moje maminka z toho byla úplně vedle, ale já jsem byla spokojená. Donekonečna mi opakovala, do kolika let byla pannou.

Vděčím roku 1989 a sametové revoluci za moje sametová rána. Jsem vděčná, že jsem se mohla setkat s řeckými muži, že jsem mohla mít porovnání. Demokracie přinesla všem volnější styl života, řečtí muži šíleli po českých turistkách a obráceně. A já šílela po řeckých buzukia, kde jsem protančila nejedny boty. Řeckou hudbu i tance miluji, tak jako miluji ženský řecký život pod taktovkou matriarchátu.  

No jo, ale ono se sluší říct pravdu. Já bych tedy nechtěla žádného řeckého manžela, prostě můj úděl byl jasný. Řecký manžel by mě za moji samostatnost zabil. Buď jsem příliš super pro ty muže, jedno jaké národnosti, nebo jsem nepřijatelná. Můj výběr byl omezený už i tím, že jsem naprosto zavrhla v mládí ty výše vyjmenované národnosti a rasy. Asi bych zůstala pannou do stáří, kdybych měla na výběr tyto muže. 

Nehledala jsem muže, ale otce pro svoje dítě. Věděla jsem, že budoucnost nevymyslím, ale otce si mohu vybrat. A pak jsem se vdala za nejúžasnějšího člověka, který na této planetě žije.

P. S.

Mám o tom psát dál?