Čáry máry, aneb 20 minut štěstí

1. máj - lásky čas, bože, kdo mě políbí? To byla otázka, která mi probíhala hlavou celou jízdu do Prahy. Kolona před Prahou mě uvedla do stavu klidu. Asi mě nikdo zítra nepolíbí, protože se nedostanu domů. Co já budu dělat?

Stojím v koloně, přede mnou se to nehýbe, takže jsem zajela do levého pruhu a předjíždím snad dvoukilometrovou frontu tiráků. Bože, kam všichni jedou? Napadlo mě, že Česko musí být hodně bohatá země, když tolik náklaďáků převáží zboží sem a tam. A bůhví kam?

Jukla jsem do zpětného zrcátka, které jsem si natočila na sebe a úplně jsem se sama sebe lekla. Na čele mi zůstal pruh, jak jsem si barvila ve spěchu vlasy. Vypadala jsem, vlastně ještě teď vypadám, šíleně. Jako pravá bohémka nemám zdání, jestli budou zítra otevřené obchody. Konečně jsem v cíli, zaparkovala jsem auto a jdu do Penny, protože je hned naproti vchodu. 

Přede mnou u pokladny stojí velmi milá paní. Ptá se mě, jestli si může vzít moje body, když nemám kartičku. Chce se mi zakřičet, že mi může vzít i tu těžkou tašku, že si může vzít cokoliv, jen ať mám pocit, že mě přeci jenom zítra někdo políbí.

"Ráda bych s vámi šla na kafe, jste taková legrační," povídá ta milá paní, která na mě čekala u východu.

"Jasně, ale zítra nebo v pátek, čtvrtek mám obsazený, dnes už se nehnu a jdu sundat tu čelenku z hlavy," odpovídám s úsměvem a cítím, jak mě svědí celá hlava, protože jsem na barvy alergická.

"Jakou čelenku?" zeptala se paní.

"No, ten pruh, prostě jsem strašně spěchala, vidíte to? Kdoví, jestli to půjde dolů, už je to zažrané. Je mi to jedno, ale není mi jedno, kdo mě zítra políbí," sděluji paní svoji otázku, která mě "trápí."

Položila jsem tašku s nákupem, paní odemkla svoje nové auto a já ji pomohla s jejími věcmi. Zůstaly jsme stát u toho auta a já vyprávěla něco o Řecku, něco o vlasech, něco o alergii, ale zase jsem skončila u toho líbání. Paní mohlo být tak k sedmdesáti.

"No, nemyslete si, můj manžel se mnou nemluví, takže já také nevím, kdo mě políbí," řekla paní a nádherně se usmála.

Cítila jsem se klidně, nádherně, nad věcí a bylo mi fajn. Ta paní měla takovou zvláštní pozitivní auru. Rozhlédla jsem se a viděla jsem rozkvetlý strom. Sáhla jsem do peněženky a dala jsem paní vizitku s tím, že když její manžel bude trucovat, tak ať brnkne, že jí tu pusu dám. 

Krásně jsme se rozešly a obě jsme zůstaly klidné, že jsme problém líbání pod rozkvetlým stromem vyřešily. Já ještě navrhla, že bychom mohly jít do parku do Bohnic, který je na procházky úžasný, že tam určitě bude nějaký strom. 

Odemykám byt a stále cítím takový klid, který jsem už dlouho necítila, skoro bych řekla, že jsem byla dvacet minut šťastná. Musím zavolat domů, tak sahám do kabelky, pak si sáhnu do džín, ale mobil nikde. Zůstal celou dobu v autě.

Kdybych byla opravdová čarodějnice, tak udělám nějaké čáry máry fuk a mobily by mohly zmizet. Mohl by se nám vrátit poklidný život, kdy nikdo nezvoní každou minutu, mohli bychom všichni cítit pár minut štěstí, kdy nás nikdo neotravuje. 

Tak zítra.