Být politikem je ostuda největší

Když přivřu oči a vidím bývalého premiéra Nečase s jeho současnou manželkou, tak se mi zvedá žaludek. Hlavně u těch nahrávek, které byly k dispozici pro veřejnost. Být dnes politikem je prostě ostudná záležitost.

A když ty oči otevřu a vidím všechny ty současné, ale i bývalé politiky, stáhnou se mi všechny vnitřní orgány. Jeden horší než druhý. Jeden větší zloděj než druhý. Každý má kolem sebe šílenou kauzu, kdy se čekalo, jak to dopadne. Lid zůstává v klidu, protože už se ví, že každá kauza vyšumí jako šampaňské, které si ti politici otevřou na oslavu toho, že dál budou vládnout i s přišitou kauzou na svoji osobě.

V ČR nebylo od roku 1939 zázemí pro rozvoj dobrého politika, protože ze dne na den přeskočili mnozí do komunistických kabátů, většina intelektuálů skončila v exilu. Přišel rok 1989 a do demokracie skočili komunisté. Převlékli si kabáty a začali ze sebe dělat vehementně  demokraty a kapitalisty. Odhodili vínové kalhoty a tesilová saka a z celé země stala převlékárna. To bylo to nejhorší. Těch pár skvělých disidentů se mezitím v těch kotelnách, kde většinou pracovali, pomalu ale jistě upíjeli k smrti.

V této době jsem poznala dvě osoby, které si zaslouží zmínku. Dáma má přednost, takže první političkou, která byla vždy čistá a nepřevlékla si kabát, je skvělá psycholožka Dana Němcová. Je jednou z prvních signatářek Charty 77, je spoluzakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

 Tato disidentka a kritička komunistického režimu byla největší kamarádkou Václava Havla a zároveň tedy i Olgy Havlové. Stala se na mnoho let předsedkyní správní rady Nadace Olgy Havlové – VDV. Mluvit s ní byla neskutečná radost. Adoptovala si několik dětí, které vychovala. Před Danou se skláním, klidně si i kleknu. Po smrti Olgy Havlové dohlížela na prezidenta, ale ani ona neuměla zabránit jeho lidským chybám.

Jednu z největších osobností vidím v ekonomovi Věňkovi  Šilhánovi, kdysi členu KSČ, za normalizace disidentu a signatáři Charty 77. Po revoluci byl aktivistou Občanského fóra a také poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Do roku 1989 se musel živit především manuální prací, ale jeho intelekt byl o to zářivější. Nikdy jsem už nepotkala tak chytrého, bystrého a přitom životem otlučeného člověka, kterého jsem byla ochotna poslouchat hodiny, dny i noci. Jeho skvělá manželka mu byla oporou a vůbec to neměla díky svému manželovi v životě jednoduché.  Jeho velkou bolestí bylo, že připravil svým potomkům peklo na zemi. Hrozně si to vyčítal.

Viděla jsem kolem sebe po roce 1989 pár zavilých komunistů, kteří si začali úspěšně hrát na kapitalisty. Nikdo to nekomentoval, pokud ano, tak už bylo pozdě, protože si tito herci koupili fabriky, získali ohromný majetek a přestali si tykat. Nebyli to už soudruzi, ale byli to sokové na život a smrt, protože v jejich životech začaly hrát peníze první roli. Mnozí z nich se chtěli začlenit do politiky, což také udělali, takže logicky nevzniklo nikdy prostředí pro ty, co je následovali. Příklady těchto vyoraných politiků po roce 1989 jsou dost děsivé a ostudné. Ale národ stále mlčel.

Oba dva výše jmenovaní mě často přesvědčovali, ať jdu do politiky, když už se tak rvu za lidi a za děti. Poslechla jsem je, ale nevydržela jsem tu špínu. Odešla jsem ještě před tím, nežli bych byla něčím zvolena. Najednou jsem se styděla, v jaké partě lidí bych se ocitla. To vládl V. Klaus a jeho věta „že nezná výraz špinavé peníze,“ dokonala své dílo zkázy. Politici se neštítili ničeho, byla to stmelená parta, které se klepaly ruce na peníze špinavé nebo čisté. Bylo to jedno.

Jak vidíte, tak tato tradice pokračovala dál. Prostě v této zemi není ani jednoho politika, který by stál vůbec za zmínku, za obdiv, za příklad. Nejsou to politici, jsou to lačné hyeny, které sežerou každého. Mluví jak hloupí pitomci, ale zase je národ nechává. Opět ticho, sem tam nějaký výkřik do prázdna. Ztratili jsme slova, která hojně používá "ojediněný a jedinečný Soukup" pod taktovkou prezidenta, možná je to obráceně,ale dopad je stejný.  

Naprosto nepochopitelné pro mě je, že lidé nejsou informování o počtech členů v jednotlivých stranách, ty jsou tak nízké, že opravdu volby vyhrávají současní politici díky hlasům z lidu.  Ani jedna strana nemá více jak tři desítky tisíc členů, myslím, že je tam uvedena jediná. Tak kde je ten problém?

To je mi také záhadou, dávám sem odkaz, abyste si zjistili kolik má ta či ona strana členů. Informace jsou to značně zamlžené. Ale je dobře vědět, že těch členů je ostudně málo. Proč? Abyste to prostě věděli, že vy jste těmi, kteří jim děláte odrazový můstek.

P. S.

Odkaz

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/pocty-clenu-ve-stranach-volby-do-poslanecke-snemovny-2017-narust-poctu-clenu_1806100600_hm