Moje vila stojí na nádherném místě, na zahradě je zasazený strom z roku 1907, kdy byla vila postavena. Můžu si tady řvát, zpívat i mlčet. Cítím tady svobodu. Mohu chodit do přízemí, do druhého poschodí, dokonce i na zahradu.
Začínám se zlobit, chci utajit, že bydlím v krásném domě, ale ty blbé otázky v diskuzi, proč se dívám na TV, když jasně píšu, že procházím přízemím, mě po dlouhém uvažování nutí napsat pravdu, jak já si to vlastně žiju. Nějaký Ivo Žáček (dobré příjmení) se mě ptá, že on prochází kolem bytů, ale TV neslyší, v jakém příbytku to bydlím? No nic, fakt nechci vypadat, že žiju v příbytku nebo na ubytovně, takže jdu s pravdou ven. A hlavně si konečně dovolím být naprosto řecká. Co to znamená? Že se nechci stydět psát o hezkých věcech.
Tak znovu - šla jsem pověsit vyprané prádlo. Scházím z prvního poschodí do přízemí, projdu manželovým obývákem a jdu na zahradu. Dole si svobodně žije v poklidu můj manžel a má TV, tak si to představte, takovou vymoženost!!! Dokonce barevnou, ale budeme muset koupit novou, protože TV je zastaralá a nechytá všechny programy, ovšem chytá Barrandov.
A protože je to je už starší pán, kultivovaný a vznešený, tak já ho nebudu mlátit, dokonce na něho nebudu ani řvát, že má puštěnou TV Barrandov a poslouchá Soukupa. Proč bych to dělala? No, představte si, že má manžel v obýváku i gauč, na který jsem si sedla. I ten gauč je nádherný, má skořicovou barvu a dokonce je vyrobený z jemné kůže. Až tak se vám tady, milí diskutující a vážení blogeři, přiznávám.
Tu secesní vilu jsme koupili v roce 1990 v totálně dezolátním stavu. Následovala první rekonstrukce, pak jsem nechala udělat druhou rekonstrukci, abych měla zimní zahradu vedle svojí pracovny, protože moje múza také potřebuje vyvětrat a mít svůj prostor. Ovšem, copak múza, ale fakt, že jak manžel, tak i já máme svůj prostor, kde se pohybujeme, je prostě něco, co je nejlepší na světě. Oba máme svoje zájmy a máme rádi klídek a pohodu. Manžel nebloguje, takže má té pohody o mnoho více, nežli já. Zato rád vaří, proto máme dvě kuchyně. Ta moje je na ozdobu, ta jeho je na vaření. Je to stále srozumitelné?
Bože, jak já vděčím tomu, že jsme si ponechali svoje prostory, ve kterých se každý z nás může projevovat svobodně, že to tady v té krásné vile nevypadá jako v diskuzních příspěvcích. Tady je to milé, nikdo se tady nenapadá, dokonce se tady nikdo nehádá. Chápete to? No vážně, je to tak.
Takže znovu. Šla jsem pověsit prádlo, které se pralo v prádelně, ta je hned vedle sauny a hezké koupelny s italskými kachličkami, které jsou ručně malované. Obývák manžela je světlý, protože on rád maluje a dívá se na stromy na zahradě. Když je sluníčko, tak sedí rád na terase, kde občas i grilujeme. Pak je v přízemí ještě velká špajzka se sklepem, další WC, takže když jsem z toho všeho hotová, tak nemusím letět nahoru, což je super, prostě to stíhám.
U mě to vypadá úžasně. Můj byt je jako galerie. Také mám obývák, pracovnu, ohromnou koupelnu, menší kuchyň (tam moc nechodím), zimní zahradu, verandu a pak už jsou schody nahoru, kde je další koupelna a toaleta, moje ložnice, ohromná šatna a synův starožitně zařízený pokoj. A ještě mám TV, ale nad ní je pověšena nádherná plastika z dílny nejlepšího sklářského umělce a jmenuje se „Spící panna.“
Na tu se ráda dívám hodiny, pod ní je ta TV, kterou asi brzy vyhodím nebo ji dám dolů k manželovi, protože chytá více programů. Jeden z mých příbytků v Řecku, který už jsem prodala vyhrál první cenu za nejvkusněji zařízený byt. Proč to píšu? No, abyste to věděli.
Kdybych neblogovala a více se věnovala práci, tak mám ještě nádhernou půdu, která by byla úžasná, kdyby se v ní mohlo bydlet, ale já nemám čas ji předělat. Ať si ji jednou přestaví syn.
Co jsem ještě zapomněla? Aha, v té šatně mám skříně, ve kterých je většina oblečení černá, protože miluji černou barvu, jsou tam pověšené kousky, že je radost si je obléknout, i když vypadám jako sicilská vdova. To nevadí, že ne? A mám tam nádhernou postel, ze které si nedělám otevřený hrob, ale snažím se na ni žít a někdy dokonce i spát.
Ještě bych ráda podotkla takovou nepodstatnou maličkost. Hodně jsem pracovala, tak moc, že jsem vydala za několik mužů, ale to sděluji jen tak bokem. A za vydělané peníze jsem nakupovala to, co mám ráda. Hodně peněz jsem utratila za kosmetiku, za masáže, za pohodu, za vůně a za maminku a za dědu. Také jsem hodně utratila za chudé děti, mohla jsem mít možná celý ohromný tančící dům, až tak. Nevěříte? A to je mi jedno, že mi nevěříte. A také jsem stavěla další příbytky, protože jsem to tak chtěla. No jo, toto je naprosto nepodstatná informace. Napíšu to, co je zásadní.
Nejsem závistivá, ale vůbec, ani trošičku, nejsem mstivá, ani trochu, nejsem podlá, nemám to v sobě, nejsem zákeřná a nejsem podrazák. Nejsem žárlivá a miluji svobodu. Jsem žena, která může žít v secesní vile, ale klidně i na ubytovně. Mám auto, abych mohla přejíždět sem a tam, mnohdy k někomu, kdo potřebuje okamžitou pomoc. Nejsem závislá na nikom, na to jsem obzvláštně hrdá. Nejsem závislá ani na drogách, ani na alkoholu, nejsem gamblerka. Takže moje těžce vydělané peníze jsem rozdávala horem dolem bez rozmyslu, ale podle citu. Dnes už tyto možnosti nemám, ale rozdávám klid, pohodu a potřebnou pomoc atd. atd. atd.
I při tom šíleném šrumci jsem si vytvořila hodnoty, které se prostě nedaly a stále nedají koupit. A ty si nenechám nikým vzít, ani vlastním synem, nikým. Tak nějak. Uznejte, že by to byla věčná škoda. Konstatuji, že o mých hodnotách nic mnozí nevíte, zamáčknu slzy a musí mi to být jedno. Ani sem nemůžu dát fotku. Lidské hodnoty se nedají vyfotit.
Odmítala jsem rozhovory, které se týkaly mojí charity a práce s dětmi, říká se tomu filantropie. Asi i proto ta vyznamenání. V psacím stole nacházím raženou medaili Olgy Havlové, vzácné vyznamenání, které jsem dostala jako první. Předával mi ho V. Havel a Dana Němcová. O dalších zásluhách vám psát nebudu, protože se mi nechce. Jednak to není podstatné a za druhé stejně mi nerozumíte, dokonce uznávám, že mi ani nemůžete rozumět.
Trochu se zamýšlím nad tím, zda mám pustit diskuzi. Pustím ji, ale neurážejte Olgu Havlovou, ani mě ne, neurážejte nikoho. A za to vám děkuji a
PŘEJI VŠEM KRÁSNOU NEDĚLI
