Bože, ty blondýny!

"Proč má blondýna nad postelí napsáno ACH ACH?" Aby věděla, co má říkat. O blondýnách znám tunu vtipů. Chtěla jsem přehodnotit svůj postoj k nim, leč jedna blondýna to naprosto zazdila jako ukrajinský zedník.

Ten den jsem si na sobě dala hodně záležet a držela jsem se řeckých zvyků, že tedy, když jdu na nějakou významnou schůzku, tak musím vypadat skvěle. 

Schválně jsem se dlouho a jemně líčila, oblékla jsem se do svojí oblíbené černé a cítila jsem se fajn. Na stole jsem nechala tunu šminek, nedopité kafe a jela jsem přes tunel Blanku do Dejvic, kde je řecká ambasáda.  Zkontrolovala jsem si nehty, zda jsou jemně nalakované a čisté a vstoupila jsem na území Řecka.

Jednání probíhalo v pohodě, odmítla jsem kávu i čaj, dala jsem si vodu a spěchala jsem domů do severních Čech. Byl pátek, jela jsem tak, abych se vyhnula všem frontám. Vzpomněla jsem si na to, že jsem v bytě nechala ten umělecký binec se šminkami, ale pak jsem mávla rukou a jela jsem dál. Ucítila jsem prudký hlad. Zabrzdila jsem před restaurací, kam jsem chodila na obědy jako mladá učitelka, kde vím, že dobře vaří. Objednala jsem si oběd, stoupla jsem si u pokladny a čekala jsem, až mi ho dají sebou domů.

„Jéééé, vy jste tak krásná, máte nádhernou pleť,“ povídá servírka a já tam stála a usmála jsem se.

Silně nalíčená blondýna v roli servírky se po každé, jak jsem čekala na to jídlo u pokladny, u mě zastavila a říkala, že jsem strašně krásná, že mám nádhernou pleť a překrásné líčení. Já se jen usmívala a byla jsem ráda, že slyším tak hezké věci. Kdo by nebyl?  A ženy vůbec, ty chtějí slyšet i lež. Ale blondýnka to myslela vážně. V duchu jsem se omluvila všem blondýnám, že nejsou tak blbé, že těch vtipů na ně je zbytečně moc. Tato servírka mě donutila přehodnotit můj postoj k blondýnám.

Pozorovala jsem její nehty, jak cvakají čísla do pokladny. Nechápala jsem, jak to ty nehty vydrží. Zřejmě to byly ty akrylové od Vietnamců, ty vydrží všechno a totálně zničí ty pravé nehty.

Konečně mi nese jídlo v krabičkách v igelitové tašce a její oči se na mě dívají láskyplně.

„Vážně jste moc krásná,“ řekla znovu.

„Myslíte?“ odpověděla jsem ze slušnosti.

„Jo, jste krásná babička,“ řekla a já na ni vytřeštila oči.

„Cože? Babička?“řekla jsem tiše a chtělo se mi omdlít.

„Nejste babička, nemáte ještě vnoučátka? Já myslela, že jste stará jako moje maminka, bude jí 55 let, už má dvě vnučky,“ koktavě odpovídala blondýna, kterou jsem v mžiku zařadila opět do blbých blondýn.

„Nejsem babička, bohužel ještě nejsem!“ řekla jsem ostře a moje nálada se zhoupla do bodu nula.

„Promiňte, ale jste vážně moc krásná, já jsem myslela ........“říkala dál něco silně zmalovaná blondýna s umělými řasami a dlouhými nehty s nevkusnými kamínky.

„Hele, jak si s těmi nehty můžete utřít zadek? To prostě nemůžete, co? Musíte za nimi mít hodně bakterií,“ ptala jsem se, protože mě to vážně zajímalo a moje představivost, jak se tam ty baktérie mlátí mezi sebou, vyrostla do obludných rozměrů.

„Moc dobře to nejde, dělám to takhle,“ ukázala mi blondýna grif, který používá na svoji hygienu.

V tu chvíli jsem věděla, že ten oběd nesním. Jsem strašně štítlivá, to jsem zdědila po babičce Katerině. Dala jsem jí dyško, poděkovala a ona mi zamávala. Oběd jsem položila na schody restaurace, aby si ho někdo vzal, protože jídlo se prý nevyhazuje. Až prijdu domů, tak napíšu svojí nejlepší kamarádce - blondýně - jestli by se nemohla přebarvit. Ale, kurňa, skoro všechny moje kamarádky jsou blondýny a jsou super.

 „Tak co, kdy budu babičkou?“ volám čerstvě ženatému synovi a už vůbec jsem neměla hlad.

„Mami, nech toho.........“ odpověděl syn, a já byla ráda, že nebudu ještě hlídat vnoučátka, že se můžu věnovat sama sobě a že jeho úžasná manželka je holka, která nenosí umělé nehty.

P. S.

A kdo by nechtěl být krásný, která žena nechce slyšet lichotky? Každá, ale čas je prostě neúprosný.