Dívala jsem se na film, když se objevil a obrazovce Andrej Babiš ,který se dvakrát přeřekl a řekl: "unesení vlády...." Pomyslela jsem si, kolik hodin seděl s celou vládou, i když rozhodnutí mohlo být rychlé, bylo to jasné od rána.
Jeho osobní angažovanost je normální, když je ve funkci premiéra, chápu jeho únavu, chápu jeho přeřeknutí, chápu všechny lidi v této době, protože já se cítím tak divně a nesvobodně, protože cítit nesvobodu a omezení, která jsou nyní nutná, mě vrací o třicet let zpátky do komunismu. To byl také pěkný virus, co komunista to nakažený a zkažený člověk. Ale to bylo jiné.
Bránili jsme se jim podávat ruce a potkávat je. Ve škole, kde jich pár učilo, jsme je většinou přehlíželi a snášeli jsme jejich tykání a oslovování "soudruhu a soudružko." Určitě by nepomohla žádná dezinfekce, komunisté byli jako mor.
Píšu o tom divném pocitu, který vážně cítím celým svým já. Dole na mě čeká štěně, kdy půjdeme ven, ale máme zahradu, tak ho pustím na zahradu a nebudu nikde chodit, pokud chci respektovat všechna usnesení a zákazy, aby se nešířil koronavirus.
Samozřejmě, že vím, že na chvíli můžu jít na procházku, obejít dům a sejít k přehradě, ale nechce se mi. Jsem vyvolenou na nákupy a tou, která v případě nutnosti musí zabezpečit domácnost, léky apod. Musím tedy zůstat zdravá. To je takový tlak na člověka, aby fungoval, že mě uzemňuje, možná mě až paralyzuje.
Že by strach? Je to možné. Vůbec se nedivím, že se lidé začnou bát, začnou si možná nalhávat i příznaky, protože psychika maká na 100 %. Nyní negativně.
Rozhodla jsem se, že se bát nebudu. Jak to udělám? Pustím se do práce a do všech možných aktivit doma, na které nebyl čas. Udělám si pořádek ve skříních, v botách, v sobě a v mailech.
Lidi, držím palce všem, abyste zůstali zdraví, aby na vás neskočil žádný koronavirus, žádný virus, prostě nikdo, kdo by vás chtěl okupovat.
