Asi je ožralá nebo je cvok

Mysleli si studenti ve II. ročníku SEŠ, když jsem vstoupila k nim do třídy. Natupírované dlouhé vlasy lemovaly moje špatně namalované oči a hnusně přetaženou rtěnku. Byla jsem oblečená jako hastroš a studenti byli v těžkém šoku.

„Máš letět do ředitelny, je nějaký průšvih,“ říká mi tělocvikářka a já se nelibě přesouvala do prvního patra, kde byla ředitelna, ve které trůnila přísná soudružka ředitelka a sdělovala mi v totálním nervovém vypětí, že máme na naší prestižní škole pankáče. Věděla jsem o nich, viděla jsem je na hodině.

„Kateřino, udělejte to, jak chcete, ale my nesmíme mít na škole pankáče,“ řekla ostře ředitelka.

„To myslíte ty dva ve druháku, u Bobiny? Ten co má zelenou hlavu a ten druhý modrou?“ zeptala jsem se raději, co kdyby nám běhalo po škole více pankáčů.

Situace to byla hustá, protože jakmile mi řekla ředitelka Kateřino a to „ř“ tam zdůraznila, věděla jsem, že je zle.

"Nebojte se, já si s nimi poradím," uklidnila jsem ředitelku a docela jsem už viděla, co udělám, aby si ty tyrkysové vlasy a brčálově zeleného kohouta kluci oholili.

"A můžu to udělat podle sebe, jo?" mrkla jsem na ředitelku, která mě měla docela ráda, protože milovala antiku a také ty výsledky ze soutěží z psaní na stroji a z těsnopisu. 

"Udělejte si to, jak chcete," řekla zoufalá ředitelka, protože netušila, čeho všeho jsem schopná, abych zachránila jméno SEŠ - obor zahraniční obchod.

Doma jsem se hrabala ve starých věcech, které jsem nosila na bramborové brigády nebo na chmel, kam jsme se studenty jako učitelé jezdili. Našla jsem docela hezké džíny, které tady byly stále nedostupným zboží. Ale byl na nich nějaký flek, tak jsem ustřihla jednu nohavici asi u kolene. Umazala jsem si bílé triko o schody, možná i o balkón. Do tašky jsem si vložila tupírák, odlakovala jsem si nehty a nastoupila ve sborovně před zrcadlo. Byla jsem dokonale hnusná, myslím, že by se nemuseli stydět ani maskéři z Hollywoodu, jak jsem zvládla odporné líčení. Moje dlouhé nehty byly čisté, hrábla jsem tedy do květináče na chodbě ve škole. Nemusela by se za mě stydět žádná bezdomovkyně. Ve sborovně jsem si natupírovala dlouhé vlasy, které sahaly až do pasu a nechala je tak, jak byly. Učitelé se na mě dívali s láskou a těšili se, že budu mít konečně průser. Někteří se těšili, že mě ředitelka vyrazí za moje metody, ale to netušili, že jdu likvidovat pankáče. Jedno oko jsem měla namalované nahoře, druhé dole a rtěnku přetaženou přes mojí velkou pusu do šíleného šklebu. Kolegyně byly spokojené, že vypadám odporně a že jsem se asi totálně zbláznila. Do ruky jsem vzala batoh z první třídy, kam jsem schovala lahev od piva a cigarety se zapalovačem. Takto jsem vstoupila do druháku.

„Čau volové,“ pozdravila jsem a třída zůstala stát, protože to co viděla bylo něco strašidelného. Normálně jsem tam vstoupila jako největší strašidlo, vypadala jsem, že jdu z šesté cenové skupiny a že mě někdo zmlátil. 

Sedla jsem si za katedru, hodila jsem si nohy na stůl a kývala jsem hlavou ze strany na stranu.

„Dnes na to kašleme, nebaví mě to, prostě nic. Proč furt stojíte? Co zíráte jako pitomci?“ povídala jsem a zapálila jsem si cigaretu.

Vzadu se nesměle zvedla ruka.

„Co je, co chceš?“ ptala jsem se brutálním tónem.

„Můžu jít, prosím, na toaletu?“ ptal se student.

„A proč?“ nedala jsem se a hrála jsem stále tu šílenou hru.

„Potřebuji na malou,“ odpověděl a byl úplně vyděšený.

Chvíli jsem se bála, že se počůrá z toho šoku před celou třídou, ale nakonec, proč ne? Ať třída vidí, jak se kamarádi pankáčů můžou z toho všeho počůrat, ne-li .......

„Tam vzadu máš umyvadlo, to ti stačí, se tam vyčůrej, kdo je na tebe zvědavý,“ pokračovala jsem dál ve své hře.

Vyděšení studenti si posílali psaníčka, a kdyby se mě v tu chvíli nebáli, tak šli zavolat ředitelku, blázinec, policajty, já nevím, tak nějak by to udělali. Hodila jsem dokouřenou cigaretu na podlahu, líně jsem vstala a otočila jsem se na ní botou, aby nezačala hořet škola. Zase se někdo hlásil a zase se někdo vymlouval na toaletu.

„Nikam nepůjdete, budete tady se mnou, protože se mi dnes nechce učit, vůbec se mi dnes nechce ani na vás koukat. Vám se chce na mě koukat?“ zeptala jsem se zpříma.

Minuty se táhly jako hodiny. Kdy konečně zazvoní? Byla jsem překouřená a už jsem je nechtěla trápit, ale ono nic, zbývalo pět minut do zazvonění. Musím to vydržet. Vytáhla jsem lahev od piva, kde jsem měla nalitý čaj. Lokla jsem si a podívala jsem se na ně tupým výrazem.

„Takže příští hodinu bude písemka z této lekce, kterou jsme se tady dnes učili,“ řekla jsem, protože to byla hodina těsnopisu, takže bez výkladu by se v další lekci studenti neorientovali.

Konečně zazvonilo.

Stoupla jsem si, uklidila po sobě ten nepořádek, dala jsem napít několika z lahve, aby věděli, že jsem pila čaj a se slovy:

„Jestli tady zítra uvidím zelené a modré kohouty, tak mi věřte, že každá hodina se mnou bude pro vás těžkým utrpením. Budu sem chodit tak jako jsem přišla dnes. Budu sem chodit ještě v horším převleku, to mi věřte.“

A to bylo všechno. Kluci měli druhý den oholené vlasy a celá třída byla ráda, že jsem přišla nafintěná, tak jsem to měla ve zvyku. Dala jsem jim volnou hodinu na otázky, aby se mě mohli ptát na cokoliv, kromě toho, kdy jsem přišla o panenství.

P. S.

Kluci si přišli půjčit stovku. Donesli mi kytku, protože druhý den byl Den učitelů.