Popíšu vám jednu situaci, kdy jsem se ze srdce zasmála, ale pro toho dotyčného to vůbec vtipné nebylo. Vzhledem k tomu, že jsme si pořád ze sebe dělali legraci, tak jsem použila fintu na Apríla. Vrátil to bratrovi.
Jako velká šéfová v Řecku jsem zavolala řeckého vedoucí stravování, který pro mě jezdil na letiště v zimních měsících, protože moje auto stálo na dvoře. Lety do Thessaloniky měly přílet času v 01,30 po půlnoci. Nechodím brzy spát, tak jsem přesně v českou hodinu, v Řecku bylo o hodinu více, volala, proč na mě nikdo nečeká. Mluvila jsem rozčíleně a vztekle.
„Mně to nikdo neřekl,“ slyším Vasilise, přezdívaného Ježour.
„Jak je to možné?“ ječela jsem do telefonu.
„No jo, jo, hned to bude, jedu, počkej tam,“ odpovídá a přitom slyším, jak rachotí věcmi, že se tedy asi už obléká.
Cesta na letiště do Soluně trvala tehdy, kdy nebyla ještě hotová dálnice, tak dvě a půl hodiny. Vyjížděl z vesnice Melivoia, rodiště mojí maminky, takže musel překonat hodně zatáček a nebezpečných silnic, nežli vjel na normální silnici a pak už na dálnici.
Podívala jsem se kolik je hodin. Za dvacet minut mu volám znovu.
„Počkej, už jsem za Agiou, dej si kafe, šéfová,“ slyším Ježoura.
„A kam jedeš?“ zeptala jsem se nevinně a tím nejsladším hlasem.
„Pro tebe, tak tam počkej,“ utvrzuje mě při divoké jízdě Ježour.
„Ale proč jedeš, vždyť je Apríl,“ řekla jsem a smála jsem se do telefonu tak, jak to umím při těchto situacích.
„Jsi prostě blázen, to není možné, kde jsi?“ řval naopak teď Ježour.
„V posteli, doma, kde bych byla?“ odpověděla jsem mu opět se smíchem.
Ježour otočil auto a odjel zase do vesnice domů, počkala jsem tedy, až se uklidní, protože to byl ode mě šílený nápad a brutální vtip. Zavolala jsem mu znovu s obavami, že už pro mě nikdy nepřijede, protože mi nebude věřit.
Můj vtip vzal v pohodě, ještě se mi za něho nepomstil, zato bráchovi ano. To zase dali sázku, kdo vyběhne první 8 km do kopce z Veliky do Melivoia po stezce, kterou jsme nechali udělat. Brácha, velký běžec, Ježour, velký milovník nočního života, uzavřeli sázku asi tak za 500 EUR. Byla to naprostá pitomost, jak na toto bratr skočil si do dnešního dne neumím vysvětlit. Začaly velké přípravy a na trasu se postavili "kontroloři."
Nastal den „D“ a oba vyběhli. Na začátku i na konci stál advokát, který byl v Řecku jako turista. Trasu předtím pořádně prohlédli. Kontroloři tam stáli, ale Ježour byl prostě chytřejší a rychlejší.
Jako první doběhl Ježour. V křoví měl schovanou motorku, jak jí tam dostal, to ví jen on sám, na kterou nasedl a znovu ji před vesnicí schoval. Vyválel se trochu v blátě, stačilo, aby uběhl sto metrů a byl zpocený zrovna tak jako můj bratr, který poctivě běžel do kopce těch osm kilometrů. Ježour byl v té době starosta, takže dvě černě oděné babky mu chtěly zachránit život, když viděly, jak vypadá.
Bratr se strašně rád vsází a řval jako zběsilý, že na něho udělal Ježour podvod. On trval na svém, že celou trasu běžel. Jsme sice potomci stejných rodičů, ale velmi rozdílní. Bratr neunáší tyto situace, nevím, proč se stále sází? Hádá se u všech sázek, nechce nikdy prohrát, ale tentokrát měl pravdu. Šel si sbalit kufry, že letí do Čech, že se s podvodníkem nebude bavit. Já kroutila hlavou a čekala jsem, co všechno z toho bude.
Nakonec se Ježour přiznal, protože balení kufru bylo fakt jasné, takže brácha vyhrál tu sázku i peníze a byl spokojený, že byl poctivý. Ještě hodinu pak měl přednášku k Řekům, kteří se hojně sešli k určení vítěze. Řekové seděli a nechápali proč brácha běhá do kopců jako cvok, když může sedět u kafíčka, jak je u nich zvykem, ne běhat po kopcích, protože proč by oni běhali, když si můžou kouřit a povídat?
P. S.
Aprílových příběhů mám hodně, ale tento se mi podařil ze všeho nejvíce.
