"Zachránit jeden život je jako zachránit celý svět." Nevím, kdo to řekl, ale právě teď mi tato věta či přísloví buší do hlavy. Češi na Chalkidiki jedou sem do Veliky, kde mají známé, protože nefunguje po bouřce elektrický proud.
Deset minut bouřky dokázalo na Chalkidiki udělat takové škody, že jsem nechápala, kde se ta síla bere. Vítr vytrhal ohromné vzrostlé stromy i s kořeny, které spadly na jednu tavernu. Malý kluk utíkal, ale nakonec i jeho zabil vítr, byl malý na to, aby mohl někam doběhnout. V taverně ležela jeho mrtvá matka. Majitelka taverny, která utíkala za chlapcem, aby ho chytila a pomohla mu, vypráví příběh s pláčem. Kluk vrazil do skleněné výlohy a padl k zemi. Když ho doběhla, tak chlapec ležel a ještě dýchal. V očích má slzy a má vztek na to, že nepřijela hned sanitka. Ta údajně díky spadlým stromům na silnici neměla šanci. Čeští turisté, kteří spali v karavanu byli větrem několikrát převráceni a zřejmě je zabil nábytek nebo lednička, jak slyším ve zprávách. Dva zmařené lidské životy mi najednou změní vnímání. Najednou se cítím jako Češka, která musí a chce pomoci českým turistům.
Brzy ráno mě budí zpráva, kde čtu, jestli není tady ve Velice místo. Je šest hodin ráno a já budím pár Řeků, kteří mají penzióny. Konečně nacházím pro dvě rodiny dva apartmány. Ptám se kolik stojí, ale překvapili mě nízkými cenami.
"Musíme přeci pomoci Čechům, kteří jsou na Chalkidiki, vždyť je to naše povinnost, dávali nám tolik let na chleba," slyším Janise, který se mnou kdysi spolupracoval a Čechy si oblíbil.
Rozhoduji se, že kdyby se turisté z Chalkidiki nevešli do apartmánů, tak vezmu děti k sobě, je to ode mě pár metrů. Voláme tedy Čechům, kteří balí a jedou do Veliky, která je vzdálená od Chalkidiki cca 300 km, přesto na jeden prst z břehu vidíme. Po moři je vzdálená zasažená oblast asi tak 100 km. Pokud se setmí nad mořem, tak víme, že tady bude také pršet, pokud nad horami, víme, že hory déšť zadrží.
Někdy jsem pro mnohé lidi nepochopitelná, ale život ve dvou světech a s takovým genetickým řetězcem není zrovna jednoduchý. A toto je chvíle, kdy jsem ráda, že se cítím jako Češka, která chce a bude pomáhat českým lidem. Zároveň jsem ráda, že jsem Řekyně, která se vyzná v řeckém prostředí a to mi dává smysl po všech stránkách.
V těchto situacích si rozumím sama se sebou nejvíce, protože je jedno jaké jsem národnosti. A tak i když jsem někdy pro mnohé moc řecká, tady v Řecku zase česká, tak vím že toto spojení je právě o tom, jakým jsem člověkem.
