A nenapíšu ani ťuk, i kdybyste mě prosili!

Co si jako myslíte? Já si tady můžu vypsat prsty, na kterých nemám vietnamské akrilové nehty, které vydrží i seškrábnutí omítky, gelové jsou drahé, mně všechno rychle roste, takže bych vypadala neupraveně a vy si čtete o EET a EU?

Normálně jste mě naštvali. Si tady rvu srdce z hrudi při vzpomínce na krásného Řeka, kterého jsem obvinila málem z astmatického záchvatu, protože jsem nevěděla, že je rozvášněný. A vy k mému problému přistupujete laxně? A to vážně jako čekáte, že sem dám článek, jak jsem se vdala? Ne, ne, nic takového. Nebudu o tom psát, nic nebudu psát. 

To byste mě museli nejdříve poradit, jak mám napsat svůj neskutečný příběh, jak a za koho jsem se vdala? To si jako myslíte, že nadšení přijde samo? Copak jsem nějaká prezidentka nebo premiérka, která si myslí, že se nadchnu? No, nemyslím si to. Je mi to hrozně líto, že se tady probírá úplně něco zbytečného a ne moje skvělé příběhy. Prostě se cítím víc, nežli EET a míň nežli EU, chválabohu.

Chtěla jsem se vám hodně přiblížit a přiznat se, jak jsem zapomněla svého jedináčka v hotelu, protože jsem četla mail, kde si holky dopisovaly z ČR do Řecka a obráceně, jak jsem nemožná, jak je hlídám, aby nepily, ale ony že si stejně před výletem do Athén dávají do nosu. Tak jsem vám chtěla napsat, jak jsem byla zodpovědná a šla jsem za nimi na diskotéku, kde jsem se zdržela. Domů jsem přišla ve tři ráno a moje maminka se mě ptala, kde mám synka? Já ni hned vyjela, že už začíná být sklerotická, vlítla jsem do dolní ložnice a postýlka byla prázdná. Syn hrál do tří do rána s kuchařkami fotbal a rozflákal mi míčem drahé sklo ve dveřích hotelu. Tohle všechno jsem vám chtěla napsat, ale nenapíšu. Určitě ne ten příběh s tím synem. Čtěte si o EET a o EU a o blbostech, které nikdo nevyřeší. Je mi to líto, že jsem se rozhodla dnes nepsat, ale jdu si napustit tu vanu. A vy si klidně čtěte všechny ty analýzy a konspirační teorie, protože psát o životě je fakt hodně těžké.

Já si mezitím prohlédnu fotky z mojí svatby, kdy mi předpověděli, že do týdne umřu. A za týden jsem se vdávala a tančila na stole. Jenomže já jsem naštvaná a nic psát nebudu, ani o tom, jak jsem měla údajně umřít. To všechno jsem vám chtěla napsat. A hlavně, jak jsem se po letech nechala doslova ukecat, abych se vdala. A kdo za to mohl? Můj jediný syn, tedy náš jediný syn. Až budu mít náladu, tak sednu k počítači a tohle všechno vám napíšu.

Nic dnes nebudu psát, fakt že ne. Slibuji si to! Narvu si do vany všechny soli, co tady mám, tj. levandulovou, pomerančovou, dám si do vany i jedlou sodu, která detoxikuje.  A pak se možná uklidním a něco napíšu. Ovšem nejdřív se namažu vonnými krémy, trochu si máznu i paty, protože přeci jenom ty hodně vypovídají o našem věku, hlavně o mém. Potom si uvařím meduňku a budu přemýšlet, proč jsem nikdy nepila alkohol. Škoda. Jinak bych se teď trochu opila, aby ta lítost, že je EU důležitější, nežli naše životy, ze mě odešla.

Do té doby nenapíšu ani ťuk, ťuk, ťuk.

Vaše K. K.