Za méně práce více koláčů. Poznámka k šálivým statistikám

Méně práce, více koláčů. Tak by se daly shrnout některé interpretace dat z Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) o produktivitě práce. Když analytici provedli srovnání HDP na osobu a množství odpracovaných hodin, dopadlo Česko nelichotivě, stejně jako řada dalších východoevropských zemí. Pracujeme více a vyděláváme méně. Naopak jako vzory jsou uváděny Německo či Norsko. U našeho západního souseda se pracuje podle OECD 1354 hodin ročně, zatímco v Česku 1776 hodin (údaje z roku 2017). Při počtu 250 pracovních dnů je to 7,1 hodiny denně u nás, respektive 5,4 v Německu, a to je celkem rozdíl.

Tato statistika pochopitelně ponouká různé experty a sociální inženýry k závěru, že když budeme pracovat méně času, můžeme vyprodukovat více. To má svou „drobnou“ podmínku právě ve velikosti hodnoty, kterou tržně oceněná práce vytváří. Problémem závěrů ze studií, jako je tato, je, že neberou v úvahu rozdíly dlouhodobého vývoje v jednotlivých státech, a to nejen ekonomického, ale i politického a kulturního. V případě zemí blahobytu, kromě Německa třeba Švýcarska či států Skandinávie, které jsou vzorem i pro české politiky z různých části spektra, se vyspělost často dává do souvislosti se sociálně-tržním zaměřením, tedy se značným přerozdělováním a vysokou státní ochranou různých kategorií obyvatelstva. Jenže, už se zapomíná, že tyto země se k dnešnímu stavu, tedy, že za málo (hodin) práce, je hodně koláčů dopracovaly kontinuálním vývojem stovek let tvrdého tržního systému s malým státem a vysokou odpovědností jednotlivce za svůj osud.

Tak mne proto napadá, zda neděláme při pročítání statistik srovnávající bohatství a pracovní dobu chybu, když vzhlížíme k Západu. Nejsem si jistá, že jsme se naučili již takové výkonnosti a efektivitě, abychom si mohli dát po půl dni nohy na stůl a spokojeně mlít prsty mlýnkem. Analytici provádějící srovnání zapomněli zdůraznit, že existují i bohatší země, než jsme my, kde se přitom pracuje více hodin. Dokonce o mnoho více. Jsou jimi mimo jiné Jižní Korea nebo Singapur. Tam se v r. 2017 odpracovalo v průměru 2238 hodin, což by při 250 pracovních dnech znamenalo takřka 9 hodin pracovního výkonu denně.

Jistě, vyhlídka, že začneme najednou o pracovat skoro o 30 % více, je poměrně drastická a těžko si lze představit, že tu někdy takový pracovní zápřah ještě nastane. A vždy si také přispěcháme s odůvodněním, že Východoasijci jsou přece jen zcela jiná kultura. Může být. Ale to neznamená, že se od nich nemáme co učit. Kupříkladu jejich zvládnutí pandemie v porovnání s tím, jak dopadla Evropa, je ukázkou, kdy velké pracovní nasazení ve spojení s inteligentními technologiemi dokázalo zamezit tragédii, která potkala nás.