„Humor podle mě polidšťuje a vytváří přátelská pouta,“ říká Jiří Žáček

Jiří Žáček je známý především svou básnickou tvorbou pro děti. Těm se prostřednictvím svých převážně humoristických knih snaží sdělit, že svět je báječné místo k narození. Brilantní je však i jeho básnická tvorba pro dospělé.

Co pro vás znamená tvoření?

Já tomu říkám civilněji psaní, a bez psaní už si neumím život představit. Dokážu přemýšlet jedině s perem v ruce nebo před klávesnicí počítače.

Pamatujete na své autorské začátky?

Ano, začínal jsem psaním epigramů na kantory a spolužáky do tajného třídního časopisu na střední škole, za ně jsem také obdržel svůj první honorář – ředitelskou důtku.

Podporovali  vás rodiče ve vaší tvorbě?

Otci by se víc líbilo, kdybych byl matematický fanatik jako on, a maminka mi říkala: „Radši se uč, básničky tě živit nebudou.“ No vida, nakonec mě básničky živí. Ovšem spíš pohádky a scénáře než básničky.

Kdo vás přivedl k lásce k poezii?

Karel Jaromír Erben, jeho Kytice je mou knihou knih. Četl jsem ji aspoň padesátkrát a připadá mi, že jsem ty balady nečetl, ale prožil na vlastní kůži.

O čem pojednávaly vaše první básně?

Obvykle se začíná milostnou poezií, ale já jsem měl opožděnou pubertu, tak jsem začínal - jak už jsem zmínil v úvodu - těmi epigramy, tedy satirou. Ale když jsem se v šestnácti zamiloval, také jsem přesedlal na milostnou poezii.

Jakým tématům jste se tenkrát věnoval?

Nikdy jsem se nezabýval tím, o čem psát, ta témata se objevovala sama a řekla si o pozornost. Člověk beztak píše jen o tom, co prožívá. Vládnou nám emoce, rozum je jen legrační poskok.

Jaké téma je vám nejbližší v současnosti?

Řekl bych, že současnost, se vším, co k tomu patří, především trvalý pocit, že svět je blázinec. Proto taky nepotřebujeme prezidenta, ale ředitele blázince.

Vaši nejvydávanější knihou je Slabikář pro děti. Prozradíte, jak vlastně vznikal?

V dávnověku, v roce 1991, mě požádala paní redaktorka Staudková z nově založeného vydavatelství učebnic ALTER, abych pro ně napsal hravý a veselý slabikář. Byl to víceméně souboj nakladatelů, kdo vydá nový slabikář jako první – a vyhráli jsme to my, náš Slabikář s ilustracemi Heleny Zmatlíkové vyšel roku 1992 a brzy nato zvítězil v několika soutěžích o nejlepší učebnici. Za rok pak vyšlo pokračování - Moje první čítanka, a za další rok Malý čtenář. Dodnes vyšel Slabikář v téměř milionu výtisků. To už se nedá překonat.

Tvorba pro děti zaujímá podstatnou část vašeho díla. Co se snažíte dětem prostřednictvím vašich knih předat?

Vzhledem k tomu, že všecky mé knihy pro děti jsou více či méně humoristické, nejspíš se snažím dětem sdělit, že (slovy básníka Ferlinghettiho) svět je báječné místo k narození. Děti by měly věřit, že svět je přátelský, aby z nich vyrůstaly sebevědomé a optimisticky naladěné osobnosti. Nemůžete mrňata strašit a stresovat, že na ně za každým rohem číhá obluda nebo zločinec, to by z nich vyrostli bázlivci a neurotici. Když povyrostou, pak už je běžné hrůzy a tragédie světa nezlomí.

Vydal jste knihu pohádkových příběhů z celého světa. Spatřujete v českých a zahraničních pohádkách nějaké podobnosti a odlišnosti?

Slovart vydal tři svazky mých převyprávěných lidových pohádek – Hrůzostrašné pohádky, Čarodějné pohádky a Chytré pohádky. Evropské pohádky podle mě patří k okruhu příbuzného stylu fabulace, nápadně odlišného od pohádek orientálních, jihoamerických, oceánských; originální fantazií vynikají pohádky japonské. Ale téměř všechny pohádky na světě nám sugerují, že pravda, laskavost, spravedlnost a bratrství přes všechny překážky nakonec vítězí nad lží, zlobou, sobectvím, megalománií.

Tvoříte také verše pro dospělé…

Poslední dobou píšu jen básně pro dospělé, pořád mě to baví, a také to beru jako tréning do boje proti Alzheimerovi.

Hodně pracujete s humorem. Co pro vás humor znamená?

Nevím, jestli se člověk už rodí se smyslem pro humor, nebo jestli se dá vypěstovat. Můj otec měl bytelný smysl pro humor, znal tisíce anekdot a místo pohádek nám dětem četl Švejka, satiry Havlíčka Borovského a humoresky Jaroslava Žáka. To je dobrá škola. Podle mě humor polidšťuje a vytváří přátelská pouta.

Vaše tvorba obsahuje aforismy, epigramy, parodie a nonsensy…

Já jsem vlastně epigramy a aforismy začínal, smrtelně vážná literatura mi vždycky připadala smrtelně nudná. Dnes už se o čistě humoristické žánry nepokouším, ale myslím, že se mi nakonec mezi řádky úsměv nebo smích nějak vloudí.     

Co podle vás dělá báseň básní?

To je dobrá otázka, kterou by bylo škoda kazit hloupou odpovědí. Nevím, jestli mají literární teoretikové dobrou definici, ale dobrou báseň člověk pozná hned, ať už je vážná nebo veselá, milosrdná nebo nemilosrdná, psaná volným nebo vázaným veršem…

Jak u vás probíhá tvorba nové knihy?

Nemám žádnou autorskou strategii, jako mívají třeba prozaici. Obvykle vše, co napíšu, házím do šuplíku, a když je šuplík plný, vyberu ty nejlepší exempláře, seřadím je a je to.          

Kde hledáte nejčastěji inspiraci?

Jediná smysluplná inspirace je život. Člověk může psát jedině o tom, co prožil; co je vykalkulováno za studena, to se hned pozná, neosloví nás to.

Vaše knihy jsou bohatě ilustrované. V čem spatřujete přidanou hodnotu ilustrace?

Dobré ilustrace mě jako čtenáře provokují k nápadům, které by mě jinak nenapadly. Já jsem měl na ilustrátory štěstí, za všecky jmenuji aspoň Adolfa Borna, který mi ilustroval 17 knih.

Jak ilustrování vašich knih probíhá?

Většinou se výtvarníkovi zadává hotový text knihy, ale zažil jsem také opačný postup – psal jsem básničky na olejomalby Lídy Brychtové, kniha se jmenuje Kočkování a je o kočkách.

Vaše básně jsou často zhudebňovány. S kým jste dosud spolupracoval?

Před lety jsem napsal řádku textů pro šansoniérku Věru Wajsarovou, zhudebňovala je ona sama, její manžel nebo někdo z přátel. Textoval jsem i písně z cirkusového muzikálu Pinokio na hudbu Jana Jiráska. Sérii šansonů na mé texty nazpívala na desku Motýl něhy uletí zpěvačka a herečka Renata Drössler. Poslední dobou spolupracuju hlavně s muzikantem Karlem Maříkem a s písničkářem Slávkem Janouškem. Ale moje nejslavnější písnička je dávné Blues o spolykaných slovech, zhudebněné a interpretované Michalem Prokopem. Lidé ji znají podle závěru „až si pro mě přijdou funebráci.“

Která umělecká spolupráce vám nejvíc utkvěla v paměti a čím?

Jedna akademická malířka mi ilustrovala tři knížky a byl jsem do ní dlouhá léta zamilovaný – byla to moje žena Eva, s níž mám dvě děti. Mluvím o ní v minulém čase, poněvadž už je na onom světě.

Mohou si zájemci prohlédnout ukázky vaší tvorby také online?

Na mých webových stránkách jsou ukázky z mé tvorby, je tam i moje 13. komnata, hudební koutek, televizní pohádka Šípková Růženka a záznam divadelní komedie Ptákoviny podle Aristofana. A také fotografie a informace, co zrovna dělám.

Kromě autorské tvorby se zaměřujete na překlady. Které autory jste si vybral a proč?

Jako redaktor jsem se nachomýtl k překladům několika cizozemských básníků, třeba Catulla, Rimbauda, Apollinaira a dalších. Kolega z nakladatelství mi nabídl účast na překladech Jacquese Préverta. Můj kamarád estonista mě přemluvil k počeštění znamenitých estonských básníků Betti Alverové a Juhana Viidinga. Vlastně jsem si zcela svobodně zvolil jen skvělé slovenské básníky Ľubomíra Feldeka, Tomáše Janovice a Petra Gregora. A tyhle všechny autory a ještě pár dalších si mohou čtenáři přečíst v knize mých básnických překladů Převtělování, která nedávno vyšla tiskem. Ty básníky vybrala neomylná náhoda a já si po těch letech připadám jako jejich vzdálený příbuzný.

Co byste poradil začínajícím autorům?

Aby si od nikoho nenechali radit – na všecko si člověk musí přijít sám. Rozbít si čumák je také dobrá zkušenost. Ale důležité je všecky karamboly přežít.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Že jsem se od svých osmadvaceti až dodneška živil tím, co mě baví, a byl jsem sám svým šéfem – málokdo má takové štěstí.

Máte nějaký autorský sen?

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, žádný sen mě nenapadá. Netoužím po Nobelovce ani po svých sebraných spisech ve všech světových jazycích. Sláva je prchavá – za sto let už budeme všichni zapomenuti, zachovají se nanejvýš jména v encyklopediích. To už bych raději snil o tom, že si o svých stých narozeninách zaplavu v oceánu s delfíny.

Plánujete v nejbližší době vydání nového titulu?

Počítám, že mi napřesrok vyjde knížka milostných básní s ilustracemi grafika Vladimíra Suchánka. Už se těším.