Cesty do Pasadeny a problémy s imigračním

Texasané rozlišují přistěhovalce z Mexika a ty z Latinské Ameriky.  Mexikáncům se tady nelichotivě přezdívá „fazole.“  Převážně oni tvoří jádro nejednoho satelitu v Houstonu. Jejich čtvrti se od těch ostatních nepatrně liší – domy jsou více jižanské a čtvrti na oko chudší.

Oblast Pasadena je jen dalším houstonským předměstím, které nese stopy relativně nedávné mexické historie. Nachází se zde však úřad  Social Security Number, kde cizinci a přistěhovalci žádají o pracovní číslo, bez něhož nemohou dostat výplatu. To momentálně potřebuji i já. V Pasadeně jsem už podruhé. Podle pracovníků místní „sociálky“ mám problém s imigračním, tedy spíše oni mají problém se mnou a nemohou mi vystavit číslo.

V přemrštěně klimatizovaném prostředí se žadatelé  třesou zimou a nejenom tou – pracovat na černo se tu nevyplácí. Plno z nich zřejmě ani neumí anglicky.

Při vstupu do budovy člověka nejdříve pohltí chlad, který leze od nohou a neodchází. Než se stačím rozkoukat, už na mě mluví místní policista. Hispánec, zřejmě z Mexika, s prošedivělými vlasy a výrazným hlasem – označí mě nejdříve anglicky a poté hned španělsky, seňorita. Do ruky vrazí formulář, kde se ptají na rasu (vyplnění není povinné), jméno rodičů a další informace. Dostávám čekací číslo, které vždycky někdo přečte z reproduktoru anglicky. Ten co tady vše řídí, prošedivělý Hispánec, opakuje vyvolávaná čísla pro jistotu španělsky.

Mezi čekateli se tlačí přízraky připomínající spíše postavy z „béčkových“ amerických filmů – potetovaný Mexikánec se zlatou náušnicí v uchu, roztrhané džíny a přes obličej jizvu. Černošská rodina uklidňuje dítě se spletenými vlásky do drobných culíků, jistá seňorita ve věku žmoulá čekací číslo. Starší pán na vozíků si drží vak, ze kterého vede hadička přímo do jeho kotníku. Kancelář sociálního úřadu nabízí nejširší etnický průřez, pro který je označení černá, bílá a žlutá příliš úzké.

Prostředí Social Security Number je jako vězení. Policista diriguje veškeré dění uvnitř – žádné mobilní telefony, ticho a usazuje lidi do řad za sebou. Nikdo nemluví. Žadatelé se pohybují obezřetně a rychle, aby místní úředníky nerozčílili. Mezi nimi sedím dneska i já.

Nikdo se mnou nekomunikuje, jen v ruce trhám pořadový lístek, čekám na vysvětlení. Díky systémové chybě mám před jménem napsáno – problémy s imigračním a nechávám se označovat seňorita.