... co mě a celý tento svět navždy opustil můj skvělý přítel LK. Stalo se to na jeho svátek a myslela jsem, že tím pro mě navždy skončil i můj život.
Nedokázala jsem si vůbec představit, jak budu žít dál, co tady budu dělat. Nechápala jsem, PROČ se to muselo stát - a zrovna jemu, mně, jeho rodině... Tolik toho ještě mohl dokázat, tolik zažít. "Proč zrovna tenhle člověk tady je, ale ON už NE?!" koukala jsem tehdy s despektem na lidi kolem sebe na ulici, z nichž většina mi tam přišla tak strašně zbytečná a snadno postradatelná (tohle podivínství asi pochopí jen ten, kdo také ztratil blízkou osobu).
Bylo pro mě nemyslitelné, že od tohoto strašného dne jednou uplynou dny, měsíce, ba i roky. "Je možný, že to jednou bude třeba i 10 let?" říkala jsem si tehdy a nešlo si to vůbec ani představit. To mi pravděpodobnější přišlo, že ON náhle zázračně obživne.
No a je to tady: právě dnes je to přesně 10 let, co se TO stalo.
Život a veškeré dění od TOHO šíleného momentu vždy dělím na dobu PŘED a POTÉ. Ano, žiju dál, a dokonce se už spoustu let dokážu i smát a cítit se šťastně. Což je něco, co mi TEHDY, pár vteřin, dnů i týdnů po TOM, přišlo jako něco nepatřičného až neznámého, co už nikdy nemůžu zažít.
"No je to hrozná tragédie, potřebovala jsem si koupit punčocháče, ale neměli mou velikost," postěžovala si tehdy v rádiu jistá modelko-moderátorka, když se smíchem líčila svou "největší životní tragédii". Pomyslela jsem si v duchu cosi o nezměrné .... (autocenzurováno) a rozhodla se, že už NIKDY se nenechám rozhodit nějakou každodenní hloupostí - když opravdu platí, že nejde-li o život, jde o .... (však víte).
No, a dnes se pochopitelně znovu a znovu nechám rozladit nesmysly a hloupostmi a nicotnostmi. Asi je to tak v pořádku, protože to znamená, že člověk žije. I když kdesi uvnitř ta bolest sedí pořád. A když jí to dovolím, připomene se mi a slzy jdou znovu do očí. Naštěstí se mi povedlo ji schovat do interního šuplíčku, který otvírám jen, když chci já.
Nemám v oblibě svěřovat s niternými pocity, takže výše uvedené je zhruba maximum, co jsem schopna ze sebe veřejně dostat. Chtěla jsem hlavně vzdát hold člověku, kterého jsem milovala a obdivovala, a budu to tak cítit nejspíš už navždy. Fakt, že jsem s ním směla strávit několik skvělých let, beru jako obrovský dar a jsem za něj vděčná. To vše vůbec není v rozporu s tím, že jsem potkala novou lásku a vdala se (před 5 lety). Jsem obrovsky vděčná mému manželovi, že tohle všechno chápe a podporuje mě - asi není náhoda, že i on kdysi potkal smrt hodně zblízka, ale jemu se naštěstí povedlo uniknout ("pracovní úraz" - lakonicky řečeno. Zatýkal prostě nebezpečného pachatele).
Jsem zvláštním způsobem osudu vděčná za tu zkušenost, kterou už 10 let mám. Paradoxně mě TO velmi vnitřně posílilo a hodnotový žebříček mám mnohem přehlednější, než za časů "bezstarostných". Snažím se žít tak, abych nepromarnila ani minutu a vždy se mohla za sebe ohlédnout se ctí.
Kdo jste Luďka znali, prosím vzpomeňte se mnou.
PS: uvítám osobní vzkazy na mail. Nedovolím ale nikomu exhibovat při této příležitosti v anonymní diskusi (známe některé místní hulváty, jimž ani smrt člověka nezabrání v nemístném vtipkování), proto ji zcela výjimečně u této vzpomínky neotevřu.
