Porodila miminko, potěšila se s jeho tatínkem a za pouhých pár hodin vystřídala nezměrné štěstí strašná bolest. Čerstvá maminka Eliška se trochu prospala a po probuzení kromě radostných přání k narození dcerky s hrůzou pročítala i čerstvé kondolence k náhlému úmrtí svého muže Jana Kaplického. Její rodina přitom zrovna přemýšlela, jak jí to šetrně sdělit a netušila, že se o to už postaralo pár neurvalců.
Alespoň takto to popsala dosud média a není důvod tomuto průběhu nevěřit.
Je vůbec možné, že někdo pošle kondolenci jen pár minut po smrti dotyčného vdově, jež se zrovna stala matkou a nedomyslí přitom všechny okolnosti a možné důsledky? Co sleduje tím, že chce být v první desítce, kdo vyjadřují soustrast?? To vážně ty lidi nenapadne si říct "no, bůhví, jestli to chudák paní už ví, radši počkám třeba do zítra...". Na špatné zprávy je totiž vždycky dost času a na kondolence obzvlášť. Ty by měly ovšem probíhat obzvláště citlivě a navýsost osobně. Je skutečně tou správnou cestou sms, nota bene jen chvilku po té strašné události???!
Ano, také jsem jednou jedinkrát poslala kondolenci sms - to bylo před pár lety, když zfetlý budižkničemu zastřelil v parku Michala Velíška, kterého jsem kdysi v Nově také potkávala. Jeho žena Iva byla rovněž kdysi moje kolegyně, takže jsem je znala oba. Nebyli jsme bůhvíjací přátelé, ale pár kafí jsme spolu v Pipáči vedle Novy vypili/y. Několik dní po tom hrozném činu jsem z toho byla jako opařená a hrozně moc myslela na Ivu, aby měla dost síly. Zavolala jsem tehdy pár kolegům-přátelům, ptala se jich, jak na tom Iva je a prosila je, aby ji případně ode mně pozdravili. Nevěděla jsem prostě, jak to zrovna snáší, zda je či není zvědavá na nějaké telefony či jiná vyjádření podpory, tak jsem si ani netroufla ji sama zavolat. Posléze jsem ji náhodně potkala v Praze a vyslovila jí svou opravdu upřímnou soustrast. Až potom, večer, jsem si dovolila jí ještě napsat velmi osobní soustrastnou sms.
Já jsem svého partnera ztratila tragickým způsobem před dlouhými 10 lety a dodnes jsou ty šílené pocity ve mně stále živé. Proto si dovolím tvrdit, že si dokážu představit, jak asi je v takovou chvíli tomu člověku, co tady zůstal. Věřte, že to poslední, na co je zvědavý, jsou ubohé sms-kové kondolence - které v případě paní Elišky dokonce předstihly samotnou zprávu o úmrtí nejbližšího člověka!!! Přitom, lidé skutečně blízcí to nejspíš asi ani nebyli, ti se jistě nejvíc ze všecho v ten večer strachovali o to, jak vůbec událost čerstvá maminka zvládne, jak je možné jí to vůbec povědět...
Nechápu prostě lidi, co bez pořádného rozmyšlení honem rychle musejí kondolovat a jitřit rány! Na zavolání odvahu nejspíš nesebrali, ale neosobní sms klidně pošlou, aniž promysleli důsledky...?!
Už jsem si zvykla na záplavy ubohých vánočních apod. sms - pokud nejsou ryze osobní s jasným oslovením, tak už na ně zásadně vůbec nereaguji. Odporné veršované říkanky o kaprech mažu rovnou a radši hned rychle i zapomínám, kdo tu hrůzu (stylem "odeslat všem") poslal. No ale kondolenční sms jen pár minut po oznámení úmrtí, to je pro mě přímo vrchol nevkusu a skoro i neomalenosti.
