Nedávno jsem oslavil šedesátiny. No dobrá - bylo to před dvěma roky. Vzpomínám si, že někdy v osmé třídě základní školy jsme vypočítávali, kdy nám bude šedesát, kdy půjdeme do důchodu a přestaneme pracovat. Tehdy se bůh zasmál.
Narodil jsem se 13.října 1958. Třináctého října roku1307 - bylo na příkaz francouzského krále pozatýkáno a uvrženo do vězení tisíce členů řádu Templářů. Jenomže to je tragédie. Já ale hledal pro třináctý říjen něco veselejšího. Na nic jsem nenarazil. Jen samé katastrofy. Že by to cosi naznačovalo? Tak alespoň cena útěchy: 13.října (1955) se narodil Václav Upír Krejčí a také Margaret Thatcherová (1925).
.
Rodiče se seznámili v lázních Lipová. Maminka z Prahy, táta z Brna. Zpočátku oba rodiče cestovali mezi oběma spřátelenými (jen žertuji) městy sem tam. V naší rodině se traduje historka ohledně mého narození. Když maminka ležela v Praze v porodnici, přijel táta do Prahy za svým tchánem, tedy za mým dědou. Děda věděl, že jeho zeť má rád šunkofleky a tak jich připravil dva velké pekáče. Jedli je celý týden. Maminka ještě zůstávala v porodnici a tak se táta vrátil do Brna do práce. Babička chtěla příjezd svého syna, který se zrovna stal šťastným otcem, patřičně uctít a tak mu připravila jeho oblíbené jídlo. Samozřejmě… šunkofleky.
Indiáni mívali různá poetická jména: Odletěl s vranami, Sedící Býk, Malý Medvěd. Já bych se v tomto případě asi jmenoval Velký Šunkoflek.
Uplynulo šedesát let. Rychleji, než jsem původně v porodnici čekal.
Moji kamarádi Luboš a Laďa mně předali dar k životnímu jubileu již o měsíc dříve. Prý kvůli počasí. Pochopil jsem po otevření obálky. Byla v ní poukázka na privátní let balónem pro dvě osoby. Můj sen, o kterém jsem léta mluvil, byl splněn! Jenom jsem si nebyl jist, jestli shodný sen má i moje žena Olga. To jsem měl záhy zjistit.
„Ne a ne,“ pravila rozhodně, „nikdy nepolezu do tak divné věci. To ti dva L (myslela Laďu a Luboše) nemohli vymyslet něco normálního? Třeba týdenní pobyt v Krkonoších?
„Splnili jen moje dávné přání,“ zastal jsem se kamarádů.
„A ty bys nechtěl do Krkonoš?“ zeptala se nevinně moje žena.
„Chtěl bych letět balónem,“ odpověděl jsem.
„Ty máš zase včely v klobouku,“ dodala Olga jako svoji závěrečnou tečku.
Tohle říká vždycky, když dojde k některému z mých truchlivých a dle jejího názoru hloupých nápadů. Rčení prý pochází ze Skotska a označuje člověka nepříliš bystrého. Řečeno hodně eufemisticky.
V té chvíli jsem věděl, že její ženskou logiku neporazím a nechal jsem otázku letu na jindy. Přece ji nebudu nutit, jako se stalo u jedné kosmonautky, která se těsně před nástupem do modulu, rukama zašprajcovala ve dveřích letového provozu a teprve dva statní chlapi ji přesvědčili, aby vstoupila do kabiny kosmické lodi a poté i do historie. Aby bylo jasno - tímto nijak nesnižuji její zásluhy. Vážím si všech průkopníků kosmonautiky a těch, kteří museli překonat svůj strach, si vážím dvojnásobně.
Moje žena se ovšem neměla stát žádnou průkopnicí, měla prostě jen letět balónem. Chtělo to svůj čas.
A měl jsem pravdu. Mé solidní argumenty, šarm a příslib příští dovolené na Bahamách udělaly své. Jednoho dne jsme tedy přece jen stanuli na stanovišti, odkud jsme měli vzlétnout do nebe.
Postávali jsme u balónu, který sebou cukal a trhal a vypadal jako by se už nemohl dočkat až pohltí své oběti a vyrazí vzhůru k oblakům. Ale to už k nám přicházel jakýsi velmi velmi mladý muž.
„Jsem váš pilot,“ oznámil, „jmenuji se Pavel Josefík. Podal mně i Olze ruku.
Polkl jsem na sucho a na čele mně vyrazilo cosi, co zřejmě bylo potem.
„A vy už létáte dlouho?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.
„Ani ne,“ potvrdil mé obavy mladý pilot.
„Můžete to upřesnit?“
„Tohle bude můj druhý let.“
Pokusil jsem se rychle odbočit od choulostivého tématu: „ Tyhlety věci,“ ukázal jsem směrem k balónu, „nikdy nepadají, že ne?“
Mladík mně pohlédl do očí. V těch jeho jsem spatřil záblesk upřímnosti. „Většinou ne,“odpověděl, čímž celou situaci vůbec nevylepšil
Do hovoru vstoupila Olga: „Myslím,“ pravila rozvážně, „že ten let odložíme.“
Pilot viditelně posmutněl. Učinil jsem poslední pokus o záchranu našeho, nebo přesněji řečeno - mého plánu a položil mu kontrolní otázku:
„A jak dopadl ten váš první let?“
„Skoro dobře.“
„Skoro?“ Můj hlas začínal být lehce hysterický.
„Byl velký vítr, trochu to házelo, asi jako dneska. Přistáli jsme o sto kilometrů jinde a při přistávání mně jeden pasažér vypadl z koše…“
Olga mě chytila za rameno. „Jdeme dom,“ pravila rázně.
Jenomže to už se k nám blížil malý průvod. Moje dva přátele L+L doprovázel statný padesátník budící dojem silné autority.
„Major Jan Prášil,“ představil se.“Budu kapitánem našeho letu.“ Major, kapitán, mladý pilot…měl jsem v tom trochu zmatek.
„Vaši kamarádi trvali na tomto malém žertíku a přemluvili mě, abych dal na chvíli prostor tady kolegovi,“ řekl s trochu rozpačitým úsměvem a ukázal na mladého muže. Olga lehce pozvedla obočí, což dokazovalo, že oba L u ní mají další černý puntík, tentokrát o velikosti koblihy.
„Abych vás uklidnil,“ pokračoval major kapitán, „balóny pilotuji pět let, dříve jsem býval vojenský pilot a tahle věc,“ řekl s důrazem na posledních dvou slovech, jako by byl telepat a věděl o mých předchozích obavách, „nespadla ještě nikdy.“ Touto větou nás nejen uklidnil, ale také jsem pochopil proč je major i kapitán.
Po jeho slovech k nám ještě přistoupil náš původní pilot. „Omlouvám se, studuji na DAMU a tady pánové mě požádali o malou improvizaci…“
„To nic,“ přerušil jsem ho velkoryse a podal mu ruku. „Hlavně, že nejste pilot. Budete jistě skvělý herec. Co se týče obou pánů, s nimi si později ještě pohovořím.“ V duchu jsem se však usmíval. Takový vtípek bych si nenechal ujít ani já. Zvláště kdyby se měl týkat některého z mých kamarádů.
Nastoupili jsme a balón se vznesl.
Stoupal stále výš a výš. A jak balón letěl, držel jsem Olgu za ruku. Bylo to symbolické, přece jen jsme spolu ušli dlouhou životní cestu. A že to někdy byla pořádná jízda!
Najednou jsme vzlétli nad oblaka a balón stále nezadržitelně stoupal výš a výš. Pak jsme letěli kolem Měsíce. Musím říct, že na rozdíl od různých domněnek, jsem tam žádnou aktivitu nezaznamenal. Později jsme prolétávali kolem Marsu. Odtud vystřelil jakýsi modrý paprsek, ale naštěstí nás těsně minul. Vida, i ONI, ať už je to kdokoliv, dělají chyby. Nebo to byla jen výstraha? Chvíli jsme se zdrželi na Plutu. Malý princ si zde zrovna na gramofonu přehrával When I´m sixty four (Až mně bude čtyřiašedesát) od Beatles. Na tuto píseň mám tedy ještě chvíli čas. Olga Malému princi nakreslila beránka a poté jsme všichni čtyři provedli iniciační obřad, kterým jsme Pluto povýšili zpět mezi planety. A zase jsme vzlétli.
Já vím, vypadá to, že kecám, že mám zase ty včely v klobouku, ale vy už jste asi zapomněli, jak se jmenoval náš major, kapitán letu. Tak já vám to připomenu – jmenoval se Prášil. Byl nejen major a kapitán, ale jak nám prozradil během letu, také baron.
S ním je možné úplně všechno.
Balón letěl a pak zase klesal a nakonec jsme šťastně dorazili k cíli.
Ať se to podaří i vám všem.
