Minulý týden zde naše ukecaná fenka Daisy povyprávěla o soužití se svými lidmi. Dnes bych si dovolil vypravěčskou štafetu převzít a pro změnu zase něco prozradit o ní.
Když lidé potřebují někam odcestovat a mají doma čtyřnohého člena domácnosti, jemuž cíl cesty není příznivě nakloněn, vyvstává otázka: Kam s ním? Podobný problém už řešil kdysi dávno Jan Neruda ve fejetonu o starém slamníku. Jenomže mezi slamníkem a psem je podstatný rozdíl.
V našem případě se jednalo o tehdy jednoroční slečnu Daisy, fenku německého boxera.
S manželkou jsme našli adresu zvířecího hotelu, naložili Daisy do auta a vyrazili. Přijeli jsme na místo určení. Zmáčkl jsem zvonek. Ozval se vícehlasý štěkot, od hlasu psa Baskervilského, po hlásek psíka, kterého někteří majitelé nosí v nákupní tašce. Tím nechci tyto malé kamarády jakkoliv zlehčovat, někdy jsou statečnější než zmínění Baskervilové. Po chvíli se otevřely dveře. Stál v nich velmi zasmušilý muž, který nám, tedy lidem, nevěnoval pozornost a hned se obrátil s rázným pokynem k Daisy: „Sedni!“ Daisy se nejprve překvapeně podívala na mě a pak poodešla očichat místo u okapu.
„Ke mně!“ dostával se do ráže, nyní už rozzlobený muž.
Jeho přání však nebylo vyslyšeno.
"Váš pes neposlouchá," zvolal překvapeně.
„ Ale jo… ,“ odpověděl jsem snaživě a pro jistotu dodal: "...když se jí chce."
Muž nám pokynul, abychom vstoupili. K jeho nelibosti se jako první nahrnula do dveří Daisy, která mu přeběhla přes vyleštěné holínky.Vešli jsme do kanceláře, kde jsme se oficiálně představili. Dozvěděli jsme se, že máme tu čest se samotným majitelem hotelu. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Dvě stěny kanceláře měl vytapetovány různými diplomy z oboru kynologie, na psacím stole stála desítka zlatých sošek, které naznačovaly mnohé vítězné počiny svého majitele, a na věšáku viselo několik vodítek různých délek. Pak tam viselo ještě cosi, co vypadalo jako bičík, ale snažil jsem se uklidnit, že ten tam majitel odložil po bujaré noci a s kynologií nesouvisí.
Kynolog se usadil na židli a začal důrazně řečnit na téma psí poslušnost. Čím déle mluvil, tím více byl vlastními slovy uchvácen. Přestávalo mě to bavit: Náš pes nepotřebuje psychoanalýzu, potřebuje na jeden den ubytovat, pomyslel jsem si. Majitel hotelu se ovšem od tématu psí poslušnosti nedal jen tak snadno odradit. Neustále těkal pohledem k Daisy, která zkoumala své okolí. Chlápka zjevně něco užíralo.Najednou vyskočil ze své židle jako čertík z krabičky a rázně zamířil k naší Daisy.
"Mě pes poslechne vždycky!" zařval a chytil ji za obojek, čímž ji donutil postavit se na zadní. Překvapení mě na okamžik ochromilo. Chlápek táhl obojek nesmiřitelně vzhůru. Daisy zoufale koulila své krásné oči.
"Proboha," vykřikla moje manželka, "vždyť vás zabije."
"Ta fena? Vyloučeno!"
"Přiskočil jsem k expertovi. "Ona ne, ale já jo. To měla manželka na mysli." Hned psa pusťte!" Musím říct, že expert poslechl rychleji, než to kdy udělal i ten nejvycvičenější ohař. S tím se dalo pracovat. Mimoděk jsem zavadil o první zlatou sošku na jeho psacím stole. Nastal dominový efekt. Po pádu na zem vyšlo najevo, že jsou ze sádry. Daisy mezitím označkovala jeho kancelář za svoje území. Manželka vstala a omylem zakopla o odpadkový koš, který se rozsypal na zem.Už jsme věděli, že cestu odkládáme na neurčito. Tady naše slečna nezůstane.
Pomalu jsme, ve stylu jednotky z Nulové šance, vyklízeli prostor. Šel jsem poslední, abych jistil náš tým. Ještě jednou jsem se ohlédl. Majitel psího hotelu tam stál téměř v pozoru, špičky holínek lehce od sebe, jako by nám vzdával poctu. Ve tváři měl zamyšlený výraz člověka, kterému právě sebrali všechny iluze o životě. Trochu mě ho bylo líto. Ale zase tak moc ne.
Nemám rád takové ty vůdcovské typy, které kráčí ulicí v celé své výšce sto šedesáti čísel a vedle nich se bázlivě krčí obrovský pes. A už vůbec na mě neudělá dojem člověk se psem, CO POSLOUCHÁ NA SLOVO. Tak to prostě je. Naše Daisy je sice výtržnice, ale se zlatým srdcem. Má také odvahu, což se projevilo při jednom pouličním nedorozumění se sousedem.
Ale…abyste nemysleli, i já UMÍM Daisy slovně vyčinit. To pak pronáším věty o patřičném psím chování, přidávám moudra, která jsem si přečetl v příručce s názvem Jak vycvičit psa a nepřijít o nervy, a sem tam pohovořím na téma vděk a nevděk. Ona při tom vždycky hledí úkosem kamsi do dálky.
Když jsme na naší zahradě v zahrádkářské kolonii, Daisy ráda navštěvuje sousední pozemek, přestože moc dobře ví, jak s tím nesouhlasím.
Za chvíli se vrátí zpět, vyvalí na mě ty svoje kukadla, která jednoznačně říkají: No tak promiň, kámo.
Mně to stačí.
Prominu.
Slepá poslušnost je žalostná.
