Řekni, koho budeš volit?

Pokud se vás takto někdo zeptá, nastává těžká chvíle. Jak odpovědět? V médiích hlavního proudu se diskutuje o detailech, zatímco ve velkých tématech panuje vzácná shoda. Není to konec tradiční žurnalistiky?

Na otázku uvedenou v titulku můžete odpovědět podle toho, kdo se vás ptá. Nemyslím teď takové ty dotěrné anonymní tazatele, ale lidi, na kterých vám záleží. Předesílám, že já osobně tuto otázku raději nepokládám nikomu.
Když nechcete riskovat, můžete odpovídat podle, co se líbí tazateli. Nastává sice pocit rozpolcené osobnosti, ale také nastává klid. Dobré vědět.
Nebudeme raději rozebírat, když se potkají dobří známí, a jeden je volič koalice a druhý opozice. Existuje reálné nebezpečí, že z dobrých známých se stanou dobří neznámí. Ale jak řešit situaci, když jste naladěni na jedné vlně, navíc přátelé, ani vládní ani opoziční bárka není jednoznačná. Tam vadí ten kandidát, jinde zase onen. Jedná se o přátele, takže tuto věc víte.
Možná je lepší říct pravdu a trochu zariskovat. Potom doufat v nejlepší, ale počítat s nejhorším.
Jistého člověka, kterého si vážím, znám celý život. Vím, že je voličem ODS, dokonce i toho, co z ODS zbylo – Spolu. Neptám se ho, ale tohle se neutají. Stejně jako on se neptá mě, protože ví že nejsem stoupencem současné koalice a z toho vyplývá, že moje volba se bude značně lišit od té jeho. Máme se vzájemně zatratit?
Určitě ne. Skvěle si popovídáme o knihách, o filmu a o…našich ženách. O těch samozřejmě jen v dobrém.
To stačí, politika k tomu netřeba.

Nastane divoká jízda, před těmi našimi volbami parlamentními. Bude se nálepkovat, polopravdit, vyloženě lhát, slibovat modré i zelené, mobilizovat, a hlavně zašlapávat oponenta do země. To je nejdůležitější činnost. Musíme jen doufat, že nikdo na vyšších místech se nenechá inspirovat rumunsko-francouzským modelem.
Velké slovo budou mít média hlavního proudu. Zlí jazykové o nich tvrdí, že to jsou tiskové orgány koalice. Někdy to tak skutečně vypadá. Mnozí čtenáři, diváci a posluchači jsou otráveni ze zpravodajství, které se vyznačuje podivuhodnou jednobarevností. Před nějakými třiceti lety, když se v médiích řešilo Téma, názory se různily, a to dost radikálně. Mělo smysl kupovat troje či čtvery noviny, sledovat debaty. Dnes se zdá, jako by média v rozhodujících otázkách zpívala z jedné notové partitury. Mathias Bröckers a Paul Schreyer, němečtí novináři na volné noze, v knize „My jsme ti dobří“ v kapitole „V souzvuku“ k tomuto jevu poznamenávají, že pokud by takováto absence názoru byla dlouhodobá, vedla by k popření skutečné role novináře.

Ale abych naházel celý mainstream do jednoho pytle. V MF Dnes vyšla 7.dubna glosa, která jako by ozářila zatuchlou bažinu jednostranných názorů. Naprosto se vymyká současnému pojetí politické scény. Autorkou je spisovatelka Veronika Valíková, glosa se jmenuje (zkráceně) „Já ti přece nejsem cizí…“
Zde je krátký úryvek:
„Dnes nejde o přežití (autorka v předchozí části zmiňuje, jak novináři psali po roce 1948, pozn. FK), jen je v zájmu kariéry v určitých strukturách nutně nepřekračovat propagovaný, společensky přijatelný úzus. Ten v Evropě definují politici, označující se za demokraty, a média, pohybující se v přijatelném spektru názorů a dávající všemožně najevo, že vše nad rámec spektra je extremismus.“
Autorka pak svoji glosu uzavírá: „Žijeme v době internetu a můžeme si vybírat. Písně i informace. Jakkoli se to některým ´strážcům pravověrnosti´ nelíbí.“

První vlaštovka jaro nedělá, nebo jak už filozof Aristoteles věděl - jeden polibek neznamená lásku, ale je to příslib, že by se novinařina mohla vrátit ke svým kořenům. Jsem optimista (?)