Novináři mezi námi

Tak jak to máme s tou naší metaforickou sedmou velmocí? Je to velmoc, která nám pohlídá demokracii, je objektivní, vyvážená, ctěná?

Pokud by padla kladná odpověď, bylo by nepochopitelné, že sami novináři médií hlavního proudu si ztěžují, že se na ně množí útoky. A nikoliv od nějakých mafiánů z dozimetru, nebo z kampeličky, případně od obchodníků s bitcoiny, ale od obyčejných občanů.
Kde se stala chyba?
Vlastně ono je to trochu jinak. Všichni nejsou nespokojeni. Zhruba polovina čtenářské, divácké a posluchačské obce je naopak jejich tvorbou nadšena a stojí za ně na barikádách.
Ale je tu ta druhá polovina. Nespokojená.
Zdá se jí, že informace jsou jednostranné, že fakta, která nezapadají do jediné schválené pravdy, jsou zamlčována. Že nic takového jako padni, komu padni neprobíhá, a co je nejhorší… k tomu se záhy dostaneme.
Novináři si myslí, že nejsou dostatečně respektováni, že právě ta druhá polovina je neposlouchá, když jim jasně vysvětlují, co si mají myslet. A oni, místo aby tyto dobře míněné rady přijali, nadávají jim.
Ovšem zaměstnanci sedmé velmoci už zapomínají na svoje vlastní útoky na vybrané osoby, na které kreslí terč s nálepkou. Připomeňme si nevybíravý mediální hon na Natálii Vachatovou, poradkyni předsedy vlády, a její rodinu. Na sociální sítě „unikla“ její adresa, následovaly výhružky smrtí. A zastánci slušnosti a žen mlčeli jako ryby. Tělem i duší bojují za slušnost, ale jen vůči sobě a svým lidem. Proti „těm druhým“ je dovoleno cokoliv. Oni přece mají ušlechtilý cíl, a ten ospravedlňuje všechny prostředky, ať jsou jakkoli zlé či škodlivé.
Jejich oběti se většinou oklepou a jdou dál. Co jiného jim také zbývá.

Jaký to rozdíl mezi případem paní Vachatové a případem jisté novinářky (myslím, že není třeba jmenovat, dehonestací už bylo dost), stojící na té správné straně, která se hroutí i jen při ironické odpovědi na její nepříliš chytré otázky a okamžitě vypisuje statě o útoku na ženu novinářku. Na někoho můžou použít zbraň hromadného ničení, aktivistka se nesmí ani pírkem polechtat.

To bude asi ten přínos pro rozdělenou společnost. Jeden z mnoha.

Samozřejmě, že není v pořádku, když je novinářům vyhrožováno smrtí, nebo ublížením na zdraví. Diskuse by byla lepší. Ale musíme si položit otázku, kdo tuto atmosféru vyvolal a kdo ji zdatně živí. Kdo nechce diskutovat, protože se domnívá, že mu byl udělen patent na rozum.
Tohle nutně musí vyvolat efekt „jak do lesa, tak z lesa.“

Vzpomeňme prvorepublikového novináře Ferdinanda Peroutku a okruh jeho redaktorů v Přítomnosti. Nyní budu trochu osobní. Ano, i Ferdinand Peroutka napsal několik článků, se kterými nemohu souhlasit, ale právě v tom spočívá podstata novinářská práce. Nepíše jen pro nějaký okruh čtenářů, ale pro všechny. Stejně jsem to měl s novinářem naší doby, s Jiřím Hanákem (1938-2020). Jeho břitký styl, péči o krásu jazyka a kultivované politické komentáře jsem obdivoval, i když někdy…opět nesouhlasil.

Podívejme se na současnou tvorbu aktivistů z médií hlavního proudu. Když fakta neodpovídají jejich výkladu, fakta mají smůlu, použije se jen to, co se hodí, ostatní škrkněte, u některých kostrbatá stylistika, u většiny zarputilá nenávist k jiným názorům, a veliká, opravdu veliká sebeláska. Netýká se to samozřejmě všech. Čest výjimkám.
V prostředí Ferdinanda Peroutky, mezi skutečnými novináři, by neměli šanci.
Jedině tak podat si inzerát v rubrice „koupím - prodám“.