Dezolát na startu

Nová doba si žádá nová slova. Aby člověk mohl pěkně od srdce sdělit, co si myslí o svých bližních, kteří se dopouštějí těžkého hříchu tím, že mají  "jiný názor". 

Tuhle mně manželka Olga říká: "Víš, že se mezi námi pohybuje hodně dezolátů? Slyším to v televizi, čtu na internetu..."
"No jo, už jsem to taky slyšel..."
"A co to vlastně je?" Olga prahla po vědění a začala kombinovat: "Dezolát, dezolátor."
"Nestačil by ti detonátor? to bych věděl celkem přesně," nabídl jsem jí. "
"Já jsem myslela, že ty víš všechno," pravila moje žena a odcházela. Že bych tam slyšel lehký nádech ironie? Rychle jsem tuto myšlenku odmítl.
"Počkej," volal jsem za ní, kdysi se říkalo, že když někdo dorazil domů v dezolátním stavu, byl ožralý jak slíva."
"S tebou se nedá normálně mluvit," uzavřela Olga téma.

Vím prý všechno. To mě dostalo. Taková důvěra! Jako bych byl vlastní brácha pana Googla. 
A tak jsem se na bráchu obrátil a dozvěděl se: Dezolát - bezdomovec, opilec.
Hm, zajímavé, že by nás ta doba tolik poznamenala?

Tak jsme se zasmáli, jak říkávala naše paní učitelka, když třída reagovala na některý její omyl, a teď vážně.

Slovo dezolát zaznívá v poslední době až  příliš často. Je to výtvor z dílny tvůrců novořeči (buď vytváří nová nesmyslná slova, nebo starým slovům dávají nový obsah), který označuje kohosi myšlenkově zaostalého, nesdílejícího nadšení ze všech výdobytků současné doby. Trochu připomíná „renegáta“, kterým své odpůrce častovala před rokem 1989 Strana a vláda.
V současnosti se „dezolát“ zařadil mezi nálepky, kterou výhradně používají vůči svým oponentům stoupenci slušnosti, svobody a vzdělanosti. Dalo by se říct, že skutek utek.
Slovo je poměrně úderné, dostatečně dehonestující a má vyjadřovat silné opovržení nad neprobuzenými jedinci. Ale není zase tak jednoznačné, jako když se třeba řekne, že je někdo blbec. Trochu zavání černou magií. V poslední době se zalíbilo i některým politikům a samozřejmě, jak jinak, prorokům nového krásného světa. 
Když toto slovo použil Dan Přibáň, napadlo mě, že definitivně zanevřel na Trabanta a takto nehezky ho onálepkoval. Později se ukázalo, že pan Přibáň má Trabanta pořád rád, ale velmi nerad má některé lidi (viz FB pana D.P.). Přeje jim smrt. Takové Přání smrti (film z roku 1974 s Charlesem Bronsonem) po Česku.
Takže jak dál, milí dezoláti i nedezoláti?
Nepokoušíme nějaký ten detonátor?