Čtyři u stolu

Co kdyby se setkali George Orwell, Aldous Huxley a Jevgenij Zamjatin? Nemožné? V této kavárně nacházející se na pomezí prostoru a času je možné všechno. A pak přijde čtvrtý muž...

V šedivé kavárně, která neměla stěny, na pomezí jiné dimenze, se ke stolu usadili tři muži.
Jevgenij Zamjatin si řádně zavdal ze sklenice naplněné levným ginem a zamyšleně řekl: „Moje vize Jednotného státu byla matematika. Lidé se stali čísly, každý krok byl určen jízdním řádem.“
George Orwell se trpce pousmál. „To by byl jen počátek, Jevgeniji, skutečnou hrůzou se stal Velký bratr, ministerstvo pravdy a neustálý strach.“
Aldous Huxley se opřel v křesle a s úsměvem pohrozil prstem. „Vy dva jste příliš hrubí. Sledování a násilí nejsou potřeba. Stačí dát lidem neomezenou zábavu, drogy a sex. Sami pak vymění svobodu za pohodlí.“

Všichni tři spisovatelé se přes propast času a prostoru zahleděli do 21.století. Jejich obličeje nabíraly znaky zděšení. Zamjatin zíral na zástupy lidí majících v dlaních svíticí krabičky, které ukazovaly celý jejich život. Orwell nevěřícně kroutil hlavou. Huxley ještě chvíli sledoval frmol světa a pak udiveně zvolal: „Stát je nesleduje proti jejich vůli! Oni ty kamery sami chtějí. Sami si je kupují.“
„Ale pozor“, přátelé, upozornil Orwell, „vidím, že někdo je přece jen sleduje a ty jejich obrázky a slova jim občas jakýmsi pro mě nepochopitelným způsobem odstraňuje. Jen se podívejte tam na toho člověka, jak se rozčiluje, že „mu to zase smazali.“

Muži ještě dlouhou dobu pozorovali ten nový svět.
Orwell si povzdechl: „Takže jsme měli pravdu všichni. Vytvořili hybrid.“
„Přesně tak,“ přikývl Huxley. „Orwellův dohled hlídá Huxleyho konzumní ráj.“
„A to vše na Zamjatinově digitální mřížce,“ uzavřel Zamjatin.

Kavárna na pomezí dimenzí ztmavla, když ke stolu přistoupil další muž.
„Je zde volno, pánové?“
Ale jistě Rayi, jen si přisedni. Právě jsme se shodli, že ve svých vizích jsme měli pravdu všichni tři.“
A začali příchozímu, jeden přes druhého, sdělovat své poznatky.

„Zapomněli jste na oheň, pánové,“ řekl Ray Bradbury a položil na stůl ohořelou stránku z knihy. „Lidé nepřestali číst, protože jim to zakázal stát. Přestali, protože knihy začaly lidi bolet. Přinášely moc otázek.“

Čtyři spisovatelé se naklonili nad stůl, na jehož povrchu se promítal digitální svět roku 2026.
„Měli jsme strach ze státu,“ řekl pomalu Orwell. „Ale korporace a technologie nás přerostly. Vytvořily svět, kde je Huxleyho zábava povinná, Zamjatinova transparentnost vyžadovaná, moje kontrola všudypřítomná a tvůj oheň, Raymonde, hoří v myslích lidí, kteří dobrovolně pálí vlastní kritické myšlení.“

„Počkejte,“ vydechl Zamjatin, „podívejte se tam. Pod ten most.“

Ostatní se naklonili blíž. V šeru seděla mladá dívka. Neměla na očích digitální brýle, v uších jí nezněl algoritmický šum. V rukou držela cosi anachronického — starou, potrhanou knihu se zažloutlými stránkami. Kapesní svítilnou si svítila na text a rty potichu formovala slova.
„A není sama,“ dodal Bradbury s divokou nadějí v hlase. „V pozadí za ní, v té nejtemnější noci, vidím další. Scházejí se. Mluví spolu tváří v tvář. Každý z nich drží v rukou knihu. Jejich slova nejdou zapsat do žádné databáze.“
„Budou je lovit,“ poznamenal Orwell chmurně. „Systém nesnese anomálii.“

„Možná ano, George,“ odvětil Huxley a na tváři se mu usadil lehký, vítězný úsměv. „Ale oheň, který v nich hoří, se nedá uhasit. Dokud existuje, byť jen jeden člověk, který touží po pravdivé bolesti, náš boj neskončil. Dokud lidé čtou v temnotě, je tady naděje…“

Čtyři muži se opřeli v křeslech. Šedivá kavárna na chvíli ztratila svůj chlad a pod nohama proroků se na okamžik rozhořelo malé nezdolné světlo lidské vzdorovitosti.