Po nás potopa.

Ať pohlédnu tam či onde, všude na mně vyplazuje jazyk, zarudlý problémem islamizmu v Evropě a tím pádem i u nás. Je to hra na dvě branky a diváci tleskají té či oné straně mnohdy ještě dřív, než padne gól. Na takovou kopanou mám už přespříliš let a minimum chuti a tak si zakopu na vlastní branku, kterou mně postavila moje návštěva před pár lety v Tunisku. 

    Na dovolené, a tentokrát to bylo v tuniském Hammametu, člověk zvyklý poznat co nejvíce, nevydrží na dece u bazénu nebo na lehátku u moře. A to je můj případ. Z hotelu Albatros a jeho "zaturistovaného" okolí jsem prchal jak jen to bylo možné a vydával se na okraj města do polí, kde se občas vyskytoval zelený strom nebo pár keřů.Kozy, které na ně dokázaly vylézt a spásat jejich listí mne sice zaujaly, ale daleko víc byl nezvyklý počet dětí. které se kolem a kolem pohybovaly. Došlo mně, že jsem takovou koncentraci snad ještě neviděl.

 O pár hodin později jsem zkoumal nabídku rozsáhlého súku a tady mne zaujala matka, celá v černém a s hloučkem dětí a podle podoby a vzrůstu jsem pochopil, že jsou to její děti. Jako stupínky po jednom roce. Požádal jsem ji, abych se s dětmi mohl vyfotografovat a byla natolik sdílná, že sama stiskla spoušť. Tato vzpomínka se mně vryla do paměti a probleskla hlavou při současných diskusích o islámu. No a přikutálím jiný soudek.   Manželka mně podstrčila přílohu jedněch úterních novin s názvem "Styl pro ženy" na místo, kde konám každý den tu nepřístojnost, že při obědě čtu noviny. V rubrice "Vztahy" pod názvem "Nesmrtelná romantika" si manžel stěžuje, že všech pět žen v domácnosti /dvě babičky, manželka a dcery/ postupně propadly sledování rmantických filmů a seriálů a nepokládá to za normální. Odpovídá mu známá psychložka a abych byl stručný, budu pouze používat zkrácené citace s rizikem, že mě autorka nařkne z vytrhávání vět ze souvislostí. Tak pojďme na to.- romantické filmy a seriály jsou něco jako pohádky pro dospělé ženy. Mají pro ně přímo terapeutický a očistný efekt.Pátrám v textu od čeho se mají ženy očistit. Hřebíček, na který klepnu, je zřejmě ukryt v následující větě:- mnoho českých žen žije většinou neveselý život. Věčný kolotoč. Práce, domácnost, nákupy, děti, příbuzní, starosti, peníze.   Jistě většina z nás přeje ženám radostný život. Jak toho ale dosáhnout? Obvykle "prací" především rozumíme naše zaměstnání a tady většina žen uvažuje, že se na  kolotoči "neveselého života" sveze až po absolvování pro ni odpovídajícího vzdělání. Vítr čechrá vlasy, nevoní kuchyně a nepáchnou dětské pleny. Po škole je třeba založit karieru a je tu třicítka. Naskočit na ten kolotoč, nenaskočit? Vtánout přítele do manželství, riskovat návštěvu skupinu oněch 40% rozvedených manželství?   Vybudovat domácnost? Většina žen považuje její stav za svoji vizitku a právem. A dokonce se s ní ráda chlubí. Proč, když jí zabere tolik volného času?   Nákupy. Dávno jsou pryč ty hodiny shánění a postávání ve frontách. Nákup na celý týden pořídíte s drobnými vyjímkami za dvě hodiny a výběr je nepředstavitelný.  Příbuzní. Pokud je tím míněna péče o dožívající rodiče je to samozřejmě povinnost.   A starosti? Jsou a budou. Malé i velké. Život není peříčko a nikdy nebude. Peníze nejsou rozhodující pro šťastný, chcete-li veselý život, i když k němu přispívají.    Děti. Myslím, že i dnes platí u většiny žen, že to je jejich největší životní úspěch, radost a bohatství.  A také jednoznačně nejdůležitější smysl jejich života. Proč je tedy označovat za součást "neveselého" života.

   V současné konzumní společnosti se mít děti posunulo o několik pater níže, až se zastavilo na číslici 1,24narozených dětí na jednu ženu. A k tomuto čísle se pohybují Romové s počtem přes 200 000 a imigranti, kterých je kolem 400 000. Obojích každý rok přibývá.  No a co. Po nás ať příjde potopa. V ní odplavou důchodci s páskou na rukávě, která hlásá, že pracovali na důchod až do 75 let, dnešní třicátníce se budou muset poohlížet po hadžábu a muži začnou přemýšlet kolik asi žen by uživili. A měsíc se možná nedostane do úplňku a bude svítit jen srpek.