Skutečně jsem se dostal z louže do bláta a bylo mně tam dobře několik příštích let a moje mzda se zdvojnásobila. Nijak jsem nenaříkal a žil si spokojeným, i když namáhavým životem.
V pondělí ráno jsem vyfasoval montérky, gumáky a dva spolupracovníky s traktorem a vyjeli jsme zavlažovat vojtěšku. Závlaha na Továrním dvoře čerpala vodu z kanálu Krhovice - Hevlín a pro laiky nutno dodat, že byla vedena k jednotlivým polím potrubím k hydrantům, které byly rozmístěny po 42 metrech. Na tento hydrant se našroubovala gumotextilní hadice a ta pak spojila rychlouzávěrem s kovovou trubkou o délce 6 m /?/. Na tuto trubku se připojoval potřebný počet dalších trubek a mezi ně po 42 m se vložil postřikovač, t.zv. puk. Trubky byly ocelové, později modernější, hliníkové. Tak či onak byly těžké a našim úkolem bylo přemísťovat je po poli k jednotlivým hydrantům. A tak jsme je donášeli a přenášeli na zádech několik najednou, zapojovali a spouštěli. Ale dost s technickými podrobnostmi.
V ten den jsem nastoupil na práci, kterou jsem už do detailu znal z toho, jak jsem coby technik agronom organizoval zavlažování. Tentokrát jsem s partou manuální práci prováděl sám a byl sám sobě organizátorem, protože vedoucí hospodářství prohlásil, že když to znám, tak proč by to měl ještě organizovat někdo jiný. Ukázalo se později, že vlastně žádný technik závlahám nerozuměl a tak na mne vložili i úkol, abych se zúčastňoval pravidelných porad na Správě závlahové soustavy v Dyjákovicích.
Závlahu vyžadovala spousta plodin: obiloviny, zelená krniva, cukrovka, ranné brambory, zelenina a kukuřice, vlastně skoro všechny pěstované plodiny. V této části Jižní Moravy nebyly značné přísušky nic neobvyklého a tak dní, kdy vydatně pršelo, bylo během sezony od března do konce září poskrovnu.
Vesměs se zavlažovalo nepřetržitě a tak jsme se střídali v partě na ranních, denních i nočních službách, při přenášení potrubí jsme pracovali společně. V největší pracovní špičce bylo k disposici i několik brigádníků.
Chůze z bláta do louže byla zcela obvyklou věcí a když někde prasklo potrubí, nebo hadice, vznikl malý rybníček, ke kterému se slétávali rackové v domění, že bude úlovek. To se ovšem stalo jenom vyjímečně a rybníček v značně písčité půdě v krátké době zmizel. Pracovní podmínky nám vysloužily přezdívku, která se brzy vžila. Pro ostatní traktoristy, kteří pracovali na obdělávání půdy a sklizni jsme byli "Brekeke" a povolávali po nás, co máme dnes pod pokličkou. Bylo tam občas pivo.
Když skončila první moje sezona závlaháře, začal jsem s opravami postřikovačů v dílnách. ale ne na dlouho. Technici si nevěděli rady s plány, které se musely pro příští rok zpracovat. A tak mě vedoucí hospopdářství přemístil do kanceláře, kde jsem přes zimu zpracovával nejen plán závlahy, ale i plány osevu, hnojení, chemické ochrany atd. Na výkaz jsem psal práci v dílně a tak se vlk nažral a koza zůstala celá.
Koncem února přivezli na dvůr velké překvapení - pět zbrusu nových pásových zavlažovačů a ty nám v následující sezoně přinesly značné ulehčení práce. Hadice, na jejíž konec se umístil postřikovač se rozvinula pomocí traktoru a posun obstaral tlak vody v systému. Tak jsem se těšil, že nebudu chodit domů "po čtyřech", ale po dvou, tak jak to má být. A skutečně se to vyplnilo.
