Také vás chtěl táta vychovat k obrazu svému. Ten můj, který byl zahradníkem, mne odmalička tlačil do svého řemesla, i když se mu to nakonec nepovedlo a já celý život chodil po polích a jen občas do některého zahradnictví nahlédl. Všechny nabyté zkušenosti si ovšem pamatuji dodnes, při studiích jsem je pravidelně využíval k tomu, aby studenská paněženka nesmrděla zatuchlinou a využívám jich dodmes zejména na zahradě, kde je můj druhý domov.
Ke konci ledna měla většina zahradníků, a na dědině byli někdy i dva až tři, hluboko do kapsy. Úspory z podzimu minulého roku, jež představovala hromádka papírových korunek z Dušiček a Vánoc pomalu, ale jistě brala za své. Muselo se koupit uhlí a když na ně nebylo, chodilo se kolem železniční trati, kde se našel i pytel černého uhlí, které vyhodil topič lokomotivy, když se mu zdálo nekvalitní. Jistou pojistkou bylo i "kučování" pařezů nářadím, kterému se řikalo kučovnice. To byla dřina, kterou by dnes málokdo podstoupil. Pošťák přinesl dobírku se semeny, stolář vzkázal, že prkýnka na kastlíky pro pikýrování rostlinek jsou k odebrání, v železářství navážili kilo hřebíků do kornoutu a ze skladu přinesli několik klubek špagátu, u Nováka bylo třeba koupit půl kila tabákového prášku na hubení škůdců ve skleníku, na pumpě se prodřela kožená manžeta, sklenář přivezl dvě bedny skla na vyspravení pařeništních oken a za kdoví co ještě bylo třeba zaplatit, nebo přemluvit dodavatele, že už brzo bude jaro a utržíme. Není se čemu divit, že sotva se odsrojil stromeček a z vyršku se oddělil a ostrouhalˇšvrlák", nezbytné to vybavení kuchyně na kvedlání omáčky, zahradník a celá rodina, která málokdy čítala méně než rodiče a čtyři děti, se pustili do náhradní výdělečné práce. Dovedete si představit kuchyň, kde se při vaření pletly koše nebo vázaly "slaměnky", rohože ze slámy na přikrývání pařenišť proti jarním mrazíkům? A když zbyl čas, hlava rodiny zasedla ke knihařskému lisu a pustila se do vázání časopisů, které během roku donesli sousedé, aby jim je v zimě svázal.
Ve skleníku už rašily "šípy", podložky pod stromkové růže, jejichž kořeny byly zabaleny tak, že se položila na stůl vrstva mechu, na ní nasypalo trochu kompostu, lopatička kravinců nebo kobylinců, smotalo se to v úhledný bal a omotalo drátem. Příprava pro očkování hotova. A pak už to šlo ráz na ráz. Vyset semínka zeleniny i květin, přepikýrovat do kastlíků, později do pařeniště a těšit se, že až "přísady" dorostou do patřičné velikosti, prodají se na trhu nebo zájemcům z dědiny.
Kde jinde bych našel tyto vzpomínky, než ve svých zážitcích. Když kluci kopali do "hadráku" já s bráchou sklízel "kamilky", chcete-li heřmánek, nebo měsíční jahody. Sběr kamilek nebral konce. Do večera jsme všechny kvítky vyštípali a dali sušit. Ráno, jak pár hodin svítilo slunce, poličko bylo zase bíložluté. No k zoufání.
S měsíčnimi jahodami to bylo podobné. Sbíralo se co tři dny, dvacetimetrových záhonků přes deset a jen se červenaly. Možná i studem, že nám dětem brání ve zdokonalování se ve vysněné hře, kterou byl pro nás fotbal. Tak se mně vryly do paměti, že si dodnes pamatuji odrůdu, kterou jsme pěstovali - Baron Solemacher. Otec je vymačkal přes cedník, šťávu jsme prodali cukráři Koňaříkovi v sousedním městě a pokud trochu zbylo, matka ji použila se "sněhem" k amoletám.
Naučil jsem se také vázat květy a nejednou mne to "vytrhlo z bídy" jak jsem říkal stavu, kdy jsem měl v peněýence méně než 50 Kčs. Vyolatolo se to třeba o Dušičkách někdy v roce 1954 ve Vsetíně, kde jsem chodil na průmyslovky. Na Dušičky si mne "najal" zahradník pan Prcín a kromě jména bylo zajímavé i to, že mně denně vyplácel na ruku 100 Kčs, což bylo na tu dobu terno. V hlíně se hrabu dodnes a vím, jak chutná. Doslova. Jako kluci jsme to zkoušeli a řeknu vám, že má podobnou chuť jako uvaření šneci. I žížalu je možné pocumlat, ale o tom až vás někdy pozvu na pstruhy.
