Kouzlo časů minulých: zabíjačka

Co s načatým odpolednem? Konečně jsem vypudil obludu, která se ve mně na čtrnáct dní uvelebila a podepisovala se nejen svým názvem ZÁNĚT PRUDUŠEK, ale i huronským kýcháním, znehodnocením krabičky papírových kapesníků, kašlem, který by vytáhl mrtvého z hrobu a ztrátou chuti. A právě ta se dnes vrátila a s nebývalou naléhavostí se hlásila ke slovu. Víko lednice vrzlo a na mne vystrčilo špilky dobře dvacetidekové jelito, vedle něj spokojeně odpočíval polt pravého valaškého špeku a sklenice domácího kysaného zelí, dary to mého bratra ze včerejší návštěvy. Sem s tím. Jelito putovalo do remosky, vyzdobené nudličkami špeku a podlého pečící proceduře. Než se upeče povzpomínám na doby dávno minulé. VAROVÁNÍ! Příznivci zdravé výživy a islamisté nechť otevřou jiný článek. Mám obavu, že by mně ten můj následující otloukli o hlavu.       

"Mrzne až to praští" ulevil si strýc Tonek, když otvíral dvířka do chlívka s provazem v ruce. Dvoumetrákové prase nezvaného hosta vítalo nevrle a zřejmě i v předtuše něčeho neblahého a ne a ne si nechat nasadit smyčku na pravou zadní nohu.

 Na dvorku před chlívkem se už kouřilo z kotle, šibenice stála na svém místě, troky byly při ruce, pantok zaseknutý do trámu, nůž na dosah a tak zabití prasete bylo dílem okamžiku. Tenkrát se ještě zabíjelo ranou pantokem do hlavy a strýc se trefil napoprve, i když minutu, dvě tancoval kolem prasete, aby našel ten správný úhel úderu. Prase svým kvílením, které bylo tím nejnepříjemnějším z celého obřadu, upozornilo sousedy, že se nemusí starat o večeři, protože dostanou výslužku. Strýc podřezal prase a tepnu podržel rukou, i když teta okamžitě přidržela mísu na krev. Dva starší strýcovi potomci drželi prase na provaze za nohu. To sebou škubalo jako o život a když mu došly síly pravil strý: "Nalej." Joska vytáhl flašku slivovice ze závěje, nalil štamprlku pro všechny, kteří pomáhali a pak zabíjačka dostala spád. "Tož poďme" a prase nakulili do troků, vařící voda z kotle honem do kýble a hrníčkem polévat tak,aby ani místečko na praseti nezůstalo neopařené, škrabkami seškrabat chlupy do jednoho /i když kde je chlup, tam je chuť"/, zvednout na šibenici a uřezat hlavu. Zase štamprlka. Potom dlouhý řez od krku až po ocas.

"A sakra. Samé sádlo, říkal sem ti neval mu tolik kukuřice" obrací se Tonek na tetu. Řeznická sekerka dokoná dílo a prase je na dvě půlky. "Eště jednu", povel jak na vojně a nalita je coby dup.

Kotel už je zase plný horké vody, to aby bylo na střeva, chlapi nosí kusy masa na stůl do kůlny, aby rychle vychladlo a mezitím už děcka hlásí vřelou vodu, do které se vkládají ty části prasete, ze kterých budou budoucí lahůdky. Nejdřív kotky, kolena, hlava, jazyk a plíce, játra, ledvinky až později. "A pořádně přikládajte a ty mamo, nalej". "To víš, už letím. Za chvílu bys nepoznal sůl od pepřa. Tady sú koláče. Poďte všeci" a na stůl pokládá mísu s tvarožňákama, hrušťákama, trnčákama a makovjákama. Ze všech se usmívá máslo, posýpátko a bělá se na nich cukr.

Když strýc šel potřetí píchnout do masa v kotle a vůně, která dala zapomenout na chuť koláčů a slibovala další kulinářský zážitek dosáhla vrcholu, putovalo maso z kotle na stůl, a pod nůž. Zavoněl česnek, cibule, majoránka, pepř a kdoví co ještě, kroupy po vaření nabyly na objemu a dobře promíchaná krev čekala na svoje uplatnění.

   "Tož poďte okoštovať než sa pustím do jelit, jitrnic a tlačenky. Šak moc neubude." Podruhé říkat nemusel, kdo měl nohy a ruce ukrajoval, chutnal a mlaskal jak kdyby týden nejedl. Za hodinu už se z kotle lovily všechny ty dobroty a košt mohl pokračovat, až pořádně zchládly. A než se v kotle vyškvaří sádlo a budou škvarky, pozvu vás na ochutnávku.

    Tak třeba jelítko. Chcete je jen tak s chlebem nebo vařeným bramborem? Už má křupavou kůrčičku a myslím,že by se hodilo přidat kysané zelí trochu omaštěné drobky ze škvarků. Jitrnička se také dá opéct a nemosí být ani ve střívku, stačí prejt. Zkusili jste ji někdy z bramborákem? Že ne? No tak to tedy nevíte co je opravdové eso mezi "šperky" /hanácké název pro tyto vepřové pochoutky/.

S tlačenkou nepospíchejte, večer příjde na řadu. Skočte do krámu pro čerstvý chleba, nakrájejte na hrubo středně velkou cibuli, zakrojte do tlačenky /Tonda použil jako obal žaludek/, polejte nezředěným octem a otevřete pivo. Co říkáte, perfekt, ne?

Zítra před obědem už bude možná vhodné pozřít tři kuličky Espumisanu /viz reklama v televizi/, to ať vás však neodradí od pořádného talířku černé, kroupami zahuštěné "prdelačky" a než se podíváte na dno talíře, vytáhne manželka z trouby dozlatova opečené "vrabce", přidá dva šufany uvařeného kysaného zelí a zeptá se, kolik má dát knedlíků. Nepřehánějte to, střídmost šlechtí člověka, stačí šest koleček. Jedno pivo a dost. Pohovku máte doufám blízko od jídelního stolu. Tak si ze dvě hodiny pohovte.

Z kuchyně už to voní. Pravdaže. Jelítko v remosce je už upečené a moje vzpomínka na staré časy, z kterých se chvalabohu ještě zabíjačky úplně nevytratily tak může vzít za své. Rád bych vás pozvál alespoň na košt, i paní Boehmovou, která má dnes službu na webu, ovšem jak na to?  

Omlouvám se příznivcům zdravé výživy i ostatním, že jsem je vystavil tak velkému psychickému tlaku. Pokud podlehnou svodu starých časů mohu jim prozradit, že jsem takových zabíjaček do svých padesáti let zažil bezpočet a váha mně hlásila vždy jen do 76 kg. Takže žádný smrtelný hřích .....