Můj "rozlet" se zastavil a nohy, ucourané ve stranické louži mně donesly až pod okap. Pod ním jsem postával skoro dvacet let a věřil v nadějné věci příští.
Cesta domů toho jedenadvacáteho srpna 1968 byla strastiplná. Silnice plná aut, a obrněných vozidel, od pásů tanků odlétovaly kousky asfaltu. Hrýzli jsme si rty a nemohli jsme uvěřit tomu, co se stalo. Dopili jsme láhev rumu, kterou nám dal Milan na cestu a čím dál ve vnitrozemí se situace na silnici lepšila. Domů jsme dojeli kolem poledne a v naší obci, odkud bylo vidět do Rakouska, nebylo po okupantech ani památky. Okupanti se usadili poblíž státní silnice u Znojma, rozbili tábor a začali žebrat o vodu. A nejen o ni.
Práce na statku se nezastavily, lidé se sice hloučkovali a čekali na stanovisko svých nadřízených. Já nebyl jiný. Dočkal jsem se. Ředitel mne zavolal k sobě do kanceláře a důrazně mně sdělil, že s celým tím socialismem s lidskou tváří je konec a že nastane zase diktatura proletariátu, aby nás zachránila před rejdy kapitalismu, sionismu a imperialismu. Vypravil se šest set trojkou přivítat sovětské vojáky do dvacet kilometrů vzdáleného tábora a vrátil se s příslibem, že statek jim zajistí dřevěné pódium, na kterém by mohly vystupovat sovětské soubory a získávat na svou stranu obyvatele, kteří jim nemohli přijít na jméno. Organizací zbudování podia pověřil mne, protože jsem měl v rámci ústředních dílen i stolárnu. Úkol jsem přijal se sklopenou hlavou a upozornil, že to nebude jednoduché, protože nálady dělníků v dílnách jsou proti okupantům velmi vyostřené. A měl jsem pravdu. Ani jsem pořádně nedokázal vysvětlit oč kráčí a stolaři, když slyšeli, že mají něco dělat pro sovětská vojska se mně prostě vysmáli. Opraváři v dílnách, kteří věděli, že jsem členem KV KSČ si vyžádali, abych jim řekl svoje stanovisko k situaci a stanovisko Krajského výboru. Emotivně a jednoznačně jsem odsoudil vstup vojsk a označil jej jako jednoznačné porušení našich vzájemných vztahů se zeměmi Varšqvské smlouvy.. Dělníci tleskali, bouřlivě diskutovali a utvrdili mne v přesvědčení, že naprostá většina z nich je na mé straně.
Taková stanoviska jsem vozil i na častá zasedání KV KSČ, který se pomalu ale jistě začalo štěpit na zastánce Dubčekovy linie a předúnorové a únorové jádro strany, které ochotně akceptovalo jakýkoliv postup představitelů Sovětského svazu ve vztahu k naší republice. Tak jak šel čas a události, tato skupina vytvářela stále větší tlak a po odvolání Dubčeka a nástupu Husáka do jeho funkce začalo hromadné převlékání kabátů a sypání si popela na hlavu a tato skupina získala převahu a začala tvrdě realizovat t.zv. "Poučení z krizového vývoje". Byl jsem z KV KSČ vyloučen a na pracovišti jsem ještě stačil uspořádat tryznu za upáleného Palacha a pak už jsem postupně ztrácel půdu pod nohama a v polovině roku 1969 mne povolali na KV KSČ a požadovali, abych odvolal svůj negativní vztah ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Když jsem odmítl s lehkým úsměvem na tváři mně sdělili, že v tomto případě jsou nuceni mně vyloučit z KSČ, s čímž jsem souhlasil. Ujistili mne, že tato skutečnost se nijak nedotkne mého pracovního zařazení a mé rodiny. Opak byl pravdou. Postupně mne začala ignorovat větší část mých spolupracovníků, ředitel byl čím dál víc strohý a mraky nad mým setrváním ve funkci mechanizátora hostly. Koncem roku 1969 jsem byl odvolán z funkce a ředitel mně sdělil, že od počátku příštího roku budu převeden na jiné pracoviště. Naděje na budoucí, svobodnější život zmizela jako pára nad hrncem a kouzlo možných lepších časů vystřídala beznaděje.
