Dnes vás zvu na Jižní Moravu, kde jsem se v roce 1962 ocitl mezi vinicemi, stohektarovými lány, vroubenými větrolamy, na rakouské hranici, kterou jsme střežili pomocí Pohraniční stráže a ostnatých drátů hlavně sami proti sobě.
Pokud v nadpisu uvádím Prahu jako louži, pak jen proto, že bydlení s rodinou na koleji se nám už přejídalo a vidina fungl nového bytu kynula tak neodolatelně, že jsme vyslyšeli volání vysněného hnízdečka - bytu a já zrovna slézám z korby Garanta ne Velkém Kralově před dvojdomkem, který jsme si prohlédli už před dvěma měsíci. A protože v tomto kraji spolu budeme dalších sedmnáct let, trochu vám jej přiblížím pomocí mapy. Tak si vezměte brýle, případně lupu a sledujte se mnou.
Jsme na státní hranici, kde silnice 415 vede na přechod Hevlín, kde v té době silnice do Rakouska končila , přechod zmizel stejně jako železniční koleje. Dvacet kilometrů vpravo je Mikulov a třicet kilometrů vlevo Znojmo. Přímo na mapce najdete Velký Karlov a vesnice v okolí Hrušovan n. Jev., teritorium, v němž se začala moje pokroucená kariéra zemědělského inženýra přes mechanizaci.
Dvojdomek, do kterého jsem z korby auta vytahal těch pár věcí, které jsme z Prahy přivezli
byl myslím pátý vpravo na ulici-"břichu" vlevo od nápisu Velký Karlov. Přesto, že je tento snímek pravděpodobně hodně aktuální, zdá se mně, že se levá část vesnice moc nezměnila. A v tom roce samozřejmě stromy teprve začínaly svoji cestu životem, vždyť se vesnice začala po etapách stavět od roku 1954 "na zelené louce" a teprve nabírala dech. Byla zde na tu dobu krásná školka a neméně takové jesle. Ještě před pár lety vozili děti po nezpevněné cestě koňmi do školy v Dyjákovicích a matky při práci v kravíně nechávaly své malé děti hrát si na slámě v přípravně krmiv. V katastru vesnice bylo myslím kolem 3000 ha půdy v lánech, rozdělených větrolamy jako mřížkový koláč posýpátkem. K vlaku do Božic kolem rozsáhlé pískovny za třičtvrtě hodiny, možná jednou za den autobus do Znojma. Žádná prodejna, pouze kantýna, kde se na pultě snoubila pivní pěna s gumovými rohlíky a flákota na podnosech jako v tureckém súku. Hodně mezinárodní směs obyvatel Rumuny počínaje, přes Bulhary a francouzskými reemigranty konče. I když tu málo pršelo, na podzim a v zimě bláta pokolena. A to byla ta druhá strana mince. Jak si usteleš, tak si lehneš. Ten první den jsem si lehl na matraci, kterou mně půjčili v jeslích. Měla pravda velkou, nažloutlou "mapu", tu jsem nechal v nohách a nezaznamenal žádný pach. A spal jsem jak zabitý.
