Že to nevíte? No je to tak. Za týden v úterý 17.2. vypukne fašank, fašínek, ostatky nebo chcete-li masopustní úterý. Nesmí při tom chybět nějaký ten "šraml" a zejména basa, která se kolem půlnoci pochovává. Tož nezapomeňte.
Vím, většina z vás už pluje životem v bouřlivějších vodách než to bývalo, no ale co tak si "vyhodit z kopýtka" a třeba jen jeden den, spojený s večerem. Co navrhuji? Uvědomit si, že "Zhusta chlapěčci, zhusta, je konec masopusta, ej masopust sa krátí, šak už sa nenavrátí" a oslavit ten letošní, který otevře dveře čtyřicetidennímu půstu, končícímu o velikonocích.
Že nejste katolíci a bůček s knedlíkem a zelím bude vonět na talíři i v oněch postních dnech nic nevadí.
Abychom si dovedli představit, jak takové pochovávání basy vypadá, pomohl nám pan Janča ze Sazovic. Sazovice leží ve zlínském kraji na rozhrani Hané, Valašska a Moravského Slovácka. Podle krojů však lze poznat, že mezi pozůstalými jsou v převaze Valaši a tak mají za sebou Masopust, možná Fašanky a slaví Ostatky nebo Končiny. No ale zpět ze současnosti do minulosti.
Můj otec byl nadšený ochotník, rád se předváděl a není se tedy co divit, že už v mém ranném mládí jsem nakukoval přes okno do hospodského sálu, abych z "pohřebního" obřadu něco pochytil. Vydrželo mně to až do chvíle, kdy se objevil před hospodou četník Čumíček a s pendrekem v ruce nás, zvědavé děti, vyhnal domů, protože už bylo jedenáct hodin večer. Na oko jsme se podřídili, ovšem v zásobě jsme měli jiné řešení. Přímo proti hospodě bydlel v dřevěnici pan Vitamsás, který byl hrbatý, ovšem velmi milý zejména k dětem. A ten nám dovolil sledovat dění v sále z půdy jeho domu.
Obřad provázela cimbálovka, skupina plačících žen zvaných plačky a všeobecné veselí i když všichni předstírali smutek. A když basu pochovali, muzikanti dopili co bylo a ubírali se k domovu do vedlejší dědiny. Po jednom takovém "pohřbu" se vykládala muzikantská historka, kterou rád uvedu.
V době masopustu bývalo tenkrát sněhu málem po kolena, cesty kluzké a muzikantúm se pletly nohy nejen z tohoto důvodu. No ano, slivovice, kmínka, zelená a jiné tekutiny zanechaly na nich nesmazatelnou stopu. Kus cesty byla rovina a tak to šlo jakž takž. Potom ovšem bylo třeba sejít z dlouhého kopce. Basista Lojzek, kterému basu vrátili, našel způsob, o kterém se domníval, že mu bezpečně dopraví do údolí. Sedl si rozkročmo na basu a jel z kopce dolů. Tma bylo jako v pytli a ostatní muzikanti čekali, jak to dopadne. Po chvíli se ozvalo řachnutí a výkřik. "Tož basa v řiti" ulevil si cimbalista Tonek.
A z údolíčka se ozvalo: "Kdepak. Řiť v basy."
A to už byla Popeleční středa a první postní den. Lidé se trousili do kostela na ranní mši a nechali si na čelo udělat popelem ze spálených kočiček /květy jívy/křížek, což jim má připomenout, že "prach jsi a v prach se obrátíš." A modlili se za lepší život a svět. Celodenní přísný půst byl zažehnán bohatou večeří, ovšem bez řízků a pečené vepřové kýty.
My děti jsme dál chodily do školy, těšili se na první větší tání, abychom se na rozbouřeném potoku mohly vozit na krách a až vypukne opravdické jaro na první kytičku fialek pro maminku. A vyhlíželi jsme pěkné vrbové proutí. Bude potřeba na "tatary", vždyť Velikonoce tu budou co nevidět.
