Kouzlo časů minulých: vrabčinky

Také se vám po obrazovce honí reklama na trávníkové hnojivo, které má povzbudit váš trávník před domem nebo v zahradě k nebývalému vzrůstu a s tím spojenou krásou? Možná ano, ovšem vždfy tomu tak nebylo.

Na dědinách je i  dodnes spousta zahrad, kterým nevládne opečovávaný trávník, okrasné keře, skalky a záhony solitér. Před padesáti lety se sousedé "neštychovali" tím, kdo má pěknější zahradu a spíše hleděli na užitek, který od ní očekávali. Jen jabloní co bylo! Jaderničky, renety, funtové, kožuchy, matčiny, žňůvky a šlapaly jim na paty hrušky máslovky, medůvky a plánky, které ač trpké, nechávaly se dozrát na hniličku a pak se sušily. Koláče z nich, zvané frgály jsou dodnes lahůdkou. Na zahradě nesměly chybět třešně a višně. Trnky už vůbec ne, protože se z nich smažila povidla nebo pálila slivovice. Na to ovšem spíš pamatoval hospodář tím, že vysazoval aleje mezi polem a cestou a byl rád, když si na konci léta mohl prozpěvovat "V té naší áleji, švestky se válejí..." Ryngle byly zelené, modré nebo nafialovělé, špendlíky žluté, angrešty chlupaté a proto se jim říkalo chlupáče, rybíz červený a černý, po meruňkách a broskvích v našem kraji ani památky.

Jistě uznáte, že lákadlo pro nás hochy to bylo neodolatelné a taky jsme neodolali. Hlavně rané druhy ovoce nás lákaly víc, něž nenasytné kosy a špačky. Pravda, v naší zahradě bylo ovoce habaděj a pro jeho získání bylo třeba pouze trochu obratnosti, chybělo však ono kouzelné dobrodružství.Každá zahrada měla dřevěný, tyčkový plot. Tyčky byly špičaté a mnohé kalhoty vzaly zasvé při jejich zdolávání. Proto jsme postupovali spíše metodou uvolňování hřebíkem zatlučených tyček od spodního ráhna, což se železnou pákou nebo sekerou dařilo i těm sedmiletým, uvolněnou tyčku jsme pootočili a vzniklou mezerou jsme se protáhli do zahrady. Lup jsme uschovali na břicho pod košili a stejnou cestou se vrátili zpět.

Sólokapr pro každého kluka bylo nasbírat co nejvíc vrabčinek. Pro neznalé prozradím, že vrabčinky jsou plané třešně o velikosti bobulky většího rybízu. Dvě třetiny vrabčinky tvoří pecka a zbytek, když je už černý jako uhel, je sladký jak jsme my děti říkaly, jako cecek. A vrabčinky nepatřily mezi ovoce, které přinášelo nářez na holou, kroucení uchem od učitele nebo zoztrženou nohavici od všech těch podvraťáků Punťů, Ořechů, Alíků a kdoví jak se ještě jmenovali. Nerostly v zahradách, ale v remízcích, kolem lesa a prostě všude tam, kde práci vypustili nestravitelnou část. Byly tak hodnoceny proto, že rostly na pěkně vysokých stromech a ten, kdo je trhal, musel prokázat, že se umí v koruně pohybovat jako opice a zároveň se velmi dobře sušily. Vedle jablečných křížal a hrušek měly jen velmi malou vrstvu "masa". V zimě se používaly místo rozinek, které sice byly u žida k dostání, ale byly drahé. A jak mně vlastně napadlo se o vrabčinkách zmínit? Před pár dny k nám přijel brácha a dovezl mně krabičku půllitrovku na ochutnání.. Pro vrrabčinky, které jsou prý i dnes  sladké jako cecek našel nové uplatnění. Ve svých dvaasedmdesáti letech jich natrhal vloni  na beskydských stráních kolem 80 kg, podrtil a uložil do bečky. V ní se probublaly až do palírny a tak bude čím "otrávit chrobáka". Blázen!