Kouzlo časů minulých: v řevu motorů

No do Austina jsem se zamiloval už po pár kilometrech, zejména do rychlosti, kterou nabízel a není se tedy čemu divit, že jsem s nim vyjel na Velkou cenu Československa v Brně. Ovšem pouze do ochozů.

Když už jsem měl auto, které dosahovalo rychlosti až 180 km/hod., byl jsem už kousek od toho, aby ve mně znova vzplanuly touhy, které ve mně nabudily v minulosti k účasti na automobilových závodech Velké ceny Československa na Masarykově okruhu, různé závody monopostů, kde se pravidelně umisťoval na předních místech "můj favorit" Veřmiřovský nebo na závodech motocyklů okresního významu až po špičkové závody třeba na okruhu Gustava Havla. Měl jsem "přečteného" Nuvolariho, Farinu a další slavná jména včetně našich Franty Šťastného, Bohuše Stašu. Jejich slávu i podpisy od nich už dávno odvál čas. A motoristické touhy ve mně skutečně znovu vzplanuly.K jejich naplnění, i když pasivnímu, mně dopomohl můj přítel Josef, který už delší dobu pracoval na okruhu Velké ceny Československa v Brně jako traťový komisař. Jednou přišel a spustil:"Ředitelství Velké ceny naléhavě shání několik traťových komisařů pro závody osobních automobilů a pro vás hochy, co jste spolu /odstaveni od válu/ by to mohla být celkem dobrá kratochvíle. Co říkáš?"Jen jsem kývl a upaloval k telefonu. Do večera byla parta pohromadě. Jožka, Zdeněk, Staňa, Leoš a já. Za pár dní nás pozvali k jednodennímu školení do Brna, předali nám komisařský mundůr a placku s množstvím různých pravomocí a ujištění, že je od nás pěkné, že se ujímáme takové funkce bez nároku na mzdu.

A po měsíci jsme už mohli na prvním tréninku posedět před okem fotoaparátu v plné zbroji, kterou byly praporky různých barev, koštata, jakýsi bílý prášek na olejové skvrny a kdoví co ještě.

   První tréninky začínaly už ve čtvrtek odpoledne, pokračovaly celý pátek i v sobotu a hlavní závody jednotlivých kategorií pak byly v neděli. Naše auta jsme měli zaparkována bezprostředně u trati a sloužila jako spíže, ložnice, odpočívadla a kanceláře. Vařili jsme jako za skauta v kotlíku s obsahem kolem čtyř litrů a od té doby mám spoustu t.zv. kotlíkových receptů, které s výhodou používám i při cestách Expedice oksroN po Norsku.Jídla jsou to vesměs tekuté konzistence, hutná a vydatná, mnoha chutí a barev a jejich tvorba má jeden společný motiv: co v kotlíku zbude ode dneška, zítra se doplní o další pochutiny a to budí dojem pohádkového příběhu Hrníčku vař a navíc nikdy nejsou žádné zbytky a umývat je nutno pouze použitou misku, pokud ovšem nebyla vylízána až na dojem dokonalé čistoty. Úvodní recept předkládám:    Do kotlíku nalejeme trochu vody a vedeme ji k varu. Když dojdeme do tohoto stadia, otevřeme kufr auta a vyndáme z něj po cestě do Brna na poli "nakoupenou"  zeleninu, papriku, rajčata, celer, mrkev, brambory a hrst libečku, který rostl v příkopu u cesty. Když použijete libeček, není nutno používat polévkové koření Maggi. Kdo si myslí, že jsem rozjel recept na bramboračku mýlí se, i když je pravda, že se do směsi přidalo několik hlaviček hlívy ústřičné, kterou jsme objevili na trouchnivějící lípě poblíž auta. Tak tedy polévka ne, nýbrž chutný perkelt, který vylepšíme přidáním nadrobno nakrájených špekáčků, opečených na ohni pod kotlíkem. Opravdový šmrnc jídlu dodá nahrubo nakrájený pravý valašský špek, který není prorostlý jako anglická slanina. Plátky špeku si plavou po hladině a bublinky páry s nimi laškují jako vítr z listy na podzimním rybníku. Poslední fází přípravy je zahuštění pálivou paprikou a zkrášlení celým pepřem. Přikusejeme chleba, zapíjíme pivem a utíráme kapesníkem pot z čela. Nechutná? Zapomněli jsme osolit. To ovšem napravíme coby dup, ale není to už ono.A do práce. Na vyhrazeném úseku nás bylo všech pět a starali jsme se o bezpečnost jezdců i diváků na něm. Udržet diváky na úzdě s tím, aby dodržovali stanovenou vzdálenost od tratě bylo někdy nad lidské síly, ale celkem se dařilo. Podmínkou bylo také soustavné sledování průběhu závodu a pokud na úseku došlo k nějakému nebezpečí, třeba únik oleje, ztráta součástí nebo havárie, okamžitě jsme to jezdcům museli signalizovat pomocí praporků. Žlutý znamenal nebezpečí, červený zastavení závodu a zelený, že trať je opět v pořádku. Samozřejmě bylo naší povinností postarat se o odstranění závady, třeba neutralizovat olejové skvrny použitím práškových chemikálií, odnést z trati ztracený předmět, odtáhnout a zabezpečit havarované auto, pokud překáželo v dalším průběhu závodu. Při rychlostech aut kolem 250 km/hod. šlo mnohdy o krk a navíc komunikace mezi úseky byla na mizivé technické úrovni.Desetitisíce diváků si přišlo na své, my poctivě odvedli požadovanou službu a odměnou nám byla možnost navšívit depo, prohlédnout si vozy i závodníky a ukořistit nějaký ten podpis. To ovšem v době, kdy neprobíhaly tréninky ani závod. Tak se mně to líbilo, že jsem "komisařil" několik let.