Kdo jste ještě neslyšeli při nějaké partě zpívat písničku My zme Valaši, jedna rodina..., zvedněte ruku. Myslím, že jich moc nebude. My Valaši jsme rozeseti po celé republice a naše "hymna" jakby smet. A tak myslím, že moje vzpomínka na jejího autora není od věci.
Kapela, oblečená ve valašských krojích, posedávala a podřímovala v kupé rychlíku, který v oblacích páry uháněl do Valašského Meziříčí. Byl rok 1941, válka se rozhořela naplno, ale muzikanti museli vydělávat na chleba válka neválka. Jeden z nich v kupé vytáhl housle a začal zkoušet nějaký hudební nápad a za pár minut byla na světě nová melodie. Ostatní se přidali a než dojeli do cíle své cesty byla na světě písnička, která je dodnes zpívána všude tam, kde se uchytil nějaký Valach a s trochou nadsázky se dá říci, že je to Valašská hymna. Ten muzikant ve vlaku byl Antonín Matalík a píseň, která ve vlaku vznikla se jmenuje My zme Valaši, jedna rodina.Jiná verze vzniku "Valašské hymny" říká, že vznikla už v roce 1933 v hospodě na náměstí ve spolupráci s Antonínem Ballnerem, zapřisáhlým meziříčským astronomem. A tak si pokud jej neznáte, přečtěte text a ti pilnější nechť se jej rovnou naučí nazpamněť. Může se jím to hodit.My zme, muziganti, staří Valaši,hrajem a zpíváme po vlasti naší.Hrajem a zpíváme dycky veseľe,néni už na světě takéj kapeľe.My zme Valaši, jedna rodina,valašské hory sú na naša otčina.My zme Valaši, chlapci jako fíka náš kapelník, sú strýc Matalík.Hrajem a zpíváme, dyť to každý ví,že zme my Sirotci po Peľárovi.Tata nás opustil, je to třicet ľet,my po něm pěsničky máme jako květ.Až jednúc přestanem spívať pěsničky,budete spomínať na nás, lidičky.Až sa my budeme ubírati v dáľ,Ľojza nám zahraje k temu na cimbál.My zme Valaši, jedna rodina,valašské hory sú naša otčina.My zme Valaši, chlapci jako fíka náš kapelník sú strýc Matalík. Strýca Matalíka si pamatuji, protože jsem jako kluk prodával otcovy zahradnické výpěstky na náměstí ve Valašském Meziříčí, kde byl každý pátek trh a na něm poblíž sochy sv.Floriána hrávala jeho kapela. Občas za mnou přišel a povídal: "Tož mně jednu kytičku prodaj ať si u tej mojí roby udělám oko". Vzal si kytičku aster, zaplatil místo dvou korun čtyři, z kotlíku vedle mne mu vytáhli horký párek, přidali dva rohlíky a strýc šel zas spokojeně pod lípu opět hrát. Náměstí vypadalo tenkrát jinak, osvětlení tak nedomilovalo stejně jako socha, která byla zčásti ukryta mezi stromy. Celková atmosféra trhu se však dá přirovnat k této vypůjčené fotografii. Strýc Matalík byl muzikantem tělem i duší. Jen co se naučil hrát na husle hrával v kapele Jana Pelara po hospodách, na svatbách i na pohřbech a kapelu znali v každé dědině kolem Valašského Meziříčí. Když Pelar zemřel, založil Matalík v roce 1907 vlastní kapelu s obsazením dvoje husle, klarinet, cimbál a basa. Hrával také různé lechtivé písničky, které jsou populární dodnes. Znám některé. Třeba úryvek jedné z nich:Když sem šel do Frenštátu, není temu dávno,chtěl sem sa tam naučiť jak sa dělá plátno.Jedna noha sa natáhne a druhá sa skrčí,osnova sa roztáhne, člunek sa tam strčí.A "špásovať" to on uměl. V hospodách hrával třeba mašinu. Pomocí ní napodoboval jízdu vlaku. Pak přiložil ke krku husle a napodoboval brzdění vlaku příšerným vrzáním na husle.Jiná písnička začínala: Sedí vrabec na Makytě, vrtí řiťů rozmanitě.V Praze hrála jeho kapela dvakrát. V roce 1940 v Lucerně a v roce 1942 dokonce skoro tři čtvtě roku ve Valašském šenku v Celetné ulici. Vystoupení jim domlouval kamarád a známý herec Valach Franta Hanus. Asi si jej pamatujete dodnes.Tuto kresbu vytvořil valašský malíř Jožka Baruch a je na ní věnování: "Příteli a krajanu Františku Hanusovi na památku." Tak vypadala kapela strýca Matalíka. Zleva basista Hanák, cimbalista Lojza Fabián, druhé husle Štork a první husle Tonek Matalík. Strýc Matalík žije v povědomí Valachů a možná i širší veřejnosti dodnes. Na meziříčském nádraží můžete slyšet, doufám že dodnes, část jeho valašské hymny a dokonce byl pojmenován rychlík mezi Vsetínem a Prahou jeho jménem. Zanechal po sobě inspiraci pro další cimbálové valašské muziky a je též velkou zajímavostí i jeho dcera Regina Matalíková - Obadalková.To je ona. Hrála v reprezentačním družstvu žen ve volejbalu v době, kdy toto družstvo dosáhlo historických úspěchů a tak se dostala do Síně slávy českého volejbalu. V anketě o nejúspěšnější volejbalistku 20.století se tato několikaleté kapitánka československého mužstva umístila na prvním místě.Tož až budete pohromadě na nějakých oslavách, zazpívejte si valašskou hymnu.
"Až jednú přestanem zpívať písničky, budete vzpomínať na nás lidičky."
