Na hlavě stetson, pod krkem hnědý šátek upnutý turbánkem, zelená košile s nášivkami a odznaky,domovenka a skautská lilie, kraťasy s tím správným opaskem a vhodné boty. Skaut nebo za mých dob Junák jako vyšitý.
Po válce se vyrojily opět jako houby po dešti organizace pro mládež, které byly během války zakázané a tak jsme měli na výběr: Sokol, Orel nebo Junák. Moje sportovní výkony nebyly nijak přesvědčivé a tak jsem vstoupil do Junáka. Řeknu vám, nebylo to vůbec jednoduché. Bylo třeba udělat nováčkovské zkoušky, myslím dokonce dvoje a teprve potom jste si mohli nad pravou kapsu skautské košile připevnít oválný odznak. Pořídit si skautský kroj, to byla první velká touha každého adepta. Kroj se podobal docela vojenské uniformě a na košili byly dokonce výložky. A to nemluvím o různých odznacích, které se připínaly nad kapsičky. Jen co si vzpomínám tak tam byl slibový odznak, co rok, to jeden lipový lístek. Na rukávech byly i nášivky, které informovaly o tom, odkud jste a co umíte. No byl to prostě tahák.
U nás byla klubovna uprostřed vesnice v dřevěné boudě , která za války sloužila organizaci CPO /Civilní protiletecká ochrana/. Tam jsme se nejméně jednou týdně scházeli, učili se junácká pravidla, vymýšleli výlety, táboráky a hlásili se na bobříky. Bobříky jsem všechny zvládl, jenom při plnění bobříka mlčení jsem měl problém. Nemluvte čtyřiadvacet hodin, když chodíte do školy. A tak na plnění zbývala neděle nebo prázdniny. Zvolil jsem neděli a když jsem ráno vstoupil do kuchyně, matka se točila kolem plotny a otec seděl za stolem a drobil si chleba do kávy. Usedl jsem ke svému hrnku a otec spustil: "Neumíš pozdravit?" Kývl jsem, že umím a šáhl si na krk. "Jó bolí tě v krku. Tak to dnes ani na krok. Doma budeš a matka tě napaří." Za chvíli jsem už stal nad štokrletem s lavorem, ve kterém byla vřelá voda pořádně osolená a přes hlavu jsem měl vlňák po stařence, aby co nejméně páry uniklo mimo toto potítko. Po deseti minutách mně matka vlňák sundala a červený jako rak jsem upaloval pro tužku a papír, na který jsem napsal: "Činím bobříka mlčení. Už mně nekurýrujte." Rodiče pochopili a natruc se mně stále na něco ptali, takže jsem se přiučil i posunkové řeči.
Sotva jsme oslavili 24. dubna 1947 v oddíle svátek sv. Jíří, který je junáckým patronem, dozvěděl jsem se , že za vzorné plnění všech junáckých povinností a úroveň znalostí jsem byl vybrán na celosvětové setkání skautů ve francouzském Moissonu, zvaném jamboree. Radost obrovská. O to bylo horší zklamání, které nastalo pár dní před odjezdem, kdy jsem dostal spalničky a musel zůstat doma. Dodnes mně to mrzí.
Stejně tak mně mrzelo, když po roce 1948 přidružili Junáka k SČM a později jej zrušili úplně. Nadechl se sice v roce 1968, ovšem normalizační struktura KSČ jej opět poslala do vzpomínek. A co dnes. Žije, možná živoří. Za našich časů jste pochodující Junáky potkali v neděli nebo o prázdninách i několikrát, dnes už zřejmě nejsou košer, doba se posunula a zásady, kterými Junák žil se dnes i když nepřímo, pohrdá. Velká škoda pro děti, rodiče i společnost. A slova hymny, kterou jsme zpívali při významných příležitostech snad přece jen budou alespoň částečně naplněna.Na závěr morzeovkový vzkaz:-- / .- / - / . // -.. / --- / -... / .-. / . / .... / --- // .--. / .- / -- / .- / - / --- / ...- / .- / -.- / .- / .-.-.-. /// - / .- / -.- // .- / .... / --- / .--- / .-.-.-. ///
