Když náhodou z dědečkovy bedny, se kterou rukoval v osmatřicátém v rámci vyhlášené mobilizace na vojnu vytáhnete náhodou pár zažloutlých Rodokapsů Rozruchů nebo, zasvitnou vám oči vzrušením. To jsou ony, ty nám na gymnáziu zakazovali, protože to byl tenkrát brak.
Na valašské prérii se pohybovala kolem roku 1945 místo tisícihlavých stád bizonů a skotu, smeček vlků a kojotů, jen stáda oveček, skupinky koz, vlci ojediněle a skot v zanedbatelném počtu. Na hlavě se nenosilo sombrero, holinky se nazouvaly pouze když se šlo do kostela nebo na bál, koně abys pohledal a laso bylo přivázáno na trakaři, aby bylo čím uvázat kupu větví. Není se tedy čemu divit, že jsem poulil oči jako leklá ryba, když se mně do ruky po prve dostal Rodokaps.
Jistě si vzpomenete. Sešit, připomínající dnešní časopis ve formátu A 4, ilustrovaný a hlavně obsahující román /lze li to tak nazvat/ z Divokého západu. Kolty proklatě nízko, šerif vesměs spravedlivý, ale někdy i padouch, cowboyové, pistolníci, křehké dívky, Apačové, Siouxové a saloony. Dobrodružství, které se hltalo jedním dechem.
První Rodokaps jsem objevil v šuplíku otcova stolu mezi ceníky semen, katalogy trvalek a nezaplacenými účty dodavatelům. To mně mohlo být tak nějak kolem osmi let a byl to vpád do mých dosavadních čtenářských hodnot. Byl ošoupaný až hanba od stálého půjčování, leč ještě čitelný, na kterési stránce bylo nutné si domyslet obsah utrženého rožku. Jmenoval se "Rančerova dcera" a cowboy Joe se prostřílel přes bandu, ohrožující ranč až do komůrky sličné Nancy. Sotva jsem si přičichl, hned jsem dostal chuť na další.
Rodokaps byl velmi oblíbený a šel opravdu z ruky do ruky, mezi námi studenty se za půjčení platilo svačinou, nějakou službou, ale i třeba nožem za pětikorunu, vystřeleným na pouti.Na gymnáziu, když jsem tam začal chodit, poměřovali Rodokaps s Janem Nerudou, Boženou Němcovou, Jiráskem a dalšími našimi tehdejšími literárními velikány a samozřejmě dopadli jako hubkaři. Učitel Rodokapsy neúprosně lovil zpod lavic, zabavoval je, skladoval v kabinetu a mezi námi hochy nebylo žádným tajemstvím, že si je do jednoho přečetl. Při vysvědčení je pak zase vrátili zpět.
Úspěch Rodokapsu přivedl na svět i konkurenta, který nesl název Rozruch, ten však byl na hlavu poražen a poměrně dobře se uvedly Cliftonky a další. To už byl ovšem jiný žánr. Dnes spousta sběratelů předává své sbírky těchto "škvárů" svým pokračovatelům, nebo je prodává na bleších trzích. Poněkud ztratily své kouzlo vlivem dalšího vývoje, který přinesl film a později televize, kde vjem je výraznější a weaterny lze počítat na stovky. Pro nás hochy, kteří jsme ještě tu, není ovšem nad Rodokas.
