Kouzlo časů minulých: Prazdroj, Play Boy a zlatí líni.

Někdy v roce 1968 jsem dal v tehdejší Jigoslávii za Play Boy málem celé kapesné. Není se tedy čemu divit, že i vojáci Pohraniční stráže za něj dokázali riskovat měsíc svobody.

Jak jsem slíbil, tak činím. První příhoda zpoza drátů na hranici mezi Československem a Rakouskem u Hrušovan n.Jev. je poněkud úsměvná. "Péesáci", jak se jim v té době říkalo, tak jako běžný smrtelník "pošilhávali" po tom, co přináší kapitalistický systém, zabydlený v Rakousku se vším všudy. Největší příležitost k tomu měli ti vojáci, kteří "patrolovali" přímo na čáře a sousedy viděli třeba pracovat na poli. Bylo samozřejmě přísně zakázáno, aby s nimi navazovali jakýkoliv kontakt, vzájemné hovory tím tuplem.

Konkrétní hraniční čára byla vyznačena pouze hranečníky a i na její druhé straně sloužila rakouská pohraniční stráž, ovšem víceméně formálně. V určitých vzdálenostech byly na rakouské straně postaveny jakési přístřešky metr krát metr, aby voják mohl přečkat nepříznivé počasí. Zákaz nezákaz, někteří vojáci jak už to mezi mladými bývá, tajně navázali vzájemná přátelství a brzy se dostavil i výměnný obchod. Do přístřešku putovaly z rakouské strany už hodně ošoupané časopisy Play Boy a oplátkou za ně z naší strany několik lahví Prazdroje. Jak dlouho se mohli na rotě těšit z pravidelného prohlížení německé verze tohoto časopisu není známo.

Přišel však čas nenadálé kontroly na pokojích roty a při ní k odhalení značného nepořádku na ložnicích. Velitel zuřivě "trhal" povlečení z postelí a najednou zpod jedné matrace vypadlo několik Play Boyů v plné své kráse. Mimořádná událost! Okamžitě začalo vyšetřování a už druhý den vyšla na světlo boží skutečnost, odkud časopisy pocházejí a jakou cenou jsou placeny. Velitel roty si nebral servítky a jeho slova jsou neopakovatelná. Celá skupina vojáků "bručela" měsíc v base, ovšem ostatní je právem považovali za doslova kaskadéry. No ale i tak to byla příhoda o které se mluvilo široko, daleko.

Jiná historka je té první podobná. Práce za dráty nebyla nijak kontrolovaná a sváděla k různým ulejvárnám. Protože tu kromě vojáků nemohl nechodil skoro nikdo, byla v osikových remízcích spousta kozáků a proč je nenasbírat. Mezi remízky byly mokřiny, které se na několika místech slily do menších jezírek a ty byly plné ryb, především línů a kaprů. To víte, že jsem toho využil. Ryby jsem chytal často, zpravidla když už poslední z mrazáku "vyschly". Stačili vzít špulku silonového vlasce, pár háčků. špunt od šampusu, upravený na splávek a krabičku žížal. Po nich byli líni jako diví.

   Jednou jsem tak chytal a najednou jsem uslyšel "vrnění" Gaza, který zastavil u traktoru, který jsem nechal pár metrů od jezírka. Vysoukal se z něj stokilový nadporučík Pohraniční stráže a zamířil hned ke mně.

   "Co tady děláte, soudruhu" spustil zostram "na pytlačení jsme vás sem nepustili, máte jezdit a pohrabovat pole" vyjádřil se poněkud neodborně.

"Odpočívám, odpočívám, soudruhu kapitáne" povýšil jsem jej o jeden stupeň, "a línů je tu jako když naseje, tady je stejně nikdo nechytá".

Nadporučík rozhrnul pytel od brambor, kde bylo už několik línů a dva tříkiloví kapři. Oči mu šly z důlků. "No musím zavolat na statek, jak kontrolují vaši práci a jak ji platí".

Hned mne napadlo jak vycouvat. "A nechtěl by jste nějakou tu rybu. Mám jich už stejně hodně a manželka mně s nimi už vyhazuje".

Zabralo to. "No dobrá. Tak je pěkně vykuchejte a očistěte a odvezte je ke mně domů. Manželka je na mateřské a tak bude doma. A na statek nebudu volat, stejně by to nebylo nic platné". Chvíli mne pozoroval jak ryby čistím a pak se odporoučel.

Od té doby jsem chytal ryby bez obav. Jen občas jsem zastavil před panelákem, kde byli ubytováni s rodinami důstojníci Pohraniční stráže a přesunul z traktoru za dveře jednoho z bytů pytlík s rybami. Práce šlechtí člověka.