Kouzlo časů minulých: pomocná ruka

Šestnáct let jsem žil a pracoval v Hrušovanech n.Jev., vyrůstali tu moji kluci a teď bychom se měli stěhovat do Kroměříže? Proč ne. Je to kraj našich začátků.

A tak jsem se protloukal životem jako závlahář, vydělával slušné peníze, občas si užil nějaký ten zájezd do spřátelené ciziny, především Maďarska a respektoval vážná varování, že jakákoliv angažovanost v politice, označované v osmašedesátém jako "socialismus s lidskou tváří", bude pro mne znamenat jen a jen další potíže. V této situaci byla naděje na to, že se vrátím na pozici, kterou jsem vystudoval, mizivá. Přišel rok 1977 a s ním i založení Charty 77. To víte, že mně svrběla ruka, na druhén straně jsem byl na té rakouské hranici tak odtržen od ostatního světa, že jsem vlastně ani nevěděl, jak se k podpisu dostat. Ostatně i kdybych to byl věděl, tak bych té možnosti asi nevyužil. Synové dorůstali a střední školy děti, srpnem "poznamenaných", rodičů odmítaly. Z pohodlí obýváku jsem sledoval dění doma i ve světě a potěšilo mne, že byl František Tomášek jmenován kardinálem a postavil se do čela katolické opozice. Zatím co po Chartě následovala ihned Anticharta, ostatní svět si žil svým životem. Ve Francii byla provedena poslední poprava gilotinou, do vesmíru odletěly vesmírné sondy Voyager 1 a 2, stejným směrem putovala ruská kosmická stanice Saljut 6 a Nobelovu cenu míru dostala organizace Amnesty International.

Počátkem května jsem ve schránce našel pozvánku na sraz spolužáků Fakulty mechanizace, kterou organizovala skupina kolegů, žijících v blízkosti Kroměříže. Sraz se konal v červnu, sešlo se nás přes šedesát a hodovali jsme v Chřibech ve stylové horské restauraci na Bunči. To už jsme byli patnáct let po absolvování školy a všichni byli už "usazeni" na teplém, někdy i studenějším místě. A jak už to bývá, jedním z bodů programu bylo i povídání každého z účastníků o tom, jak žije, co dělá, jakou má perspektivu a podobně. Mnoho z nás skončilo na zemědělských středních zemědělských školách, ale i jako asistenti na Vysoké škole zemědělské v Praze a dokonce pět na Vysoké škole poľnohospodarskej v Nitře. Jiní řídili zemědělství na Zemědělských správách, pracovali ve výzkumácích nebo ve veřejných funcích. "Táta" Hájek /tak jsme mu přezdívali/ pracoval na bagru. Když přišla řada na mne, bez emocí jsem sdělil, že pracuji jako traktorista na závlahách a proč. Pro všechny to bylo určité překvapení, protože komunikace během těch patnácti let mezi námi poněkud vázla a tak nad tím kroutili hlavou. Jedna ze čtyř spolužaček v té době pracovala na Okresním výboru KSČ v Kroměříži, zemědělském odboru a ihned reagovala. Strana takto nepostupuje a pokud ve znojemském okrese ano, pak nesprávně a proti duchu směrnic. Přede všemi nabídla, že mně v kroměřížském okrese najde a zajistí místo technika, abych mohl uplatnit to, co jsem vystudoval. Kolegové i já jsme to považovali za opravdu kolegiální nabídku a já se vyjádřil, že bych s přestěhováním souhlasil, ovšem po poradě s rodinou. Bylo veselo, vzpomínka střídala vzpomínku a druhý den jsme se rozejeli do svých domovů. Doma jsem se pochlubil nabídkou a tvářil jsem se pesimisticky. Nevěřil jsem, že kolegyně má takový vliv, aby prosadila to, co slíbila. A tak jsme na to víceméně zapoměl.

Koncem září zazvonil telefon a ženský hlas mně opět připomněl onu nabídku. "Tak jsem to tu provětrala a myslím, že ti mohu nabídnout od začátku příštího roku práci technika buď v STS nebo ve slučujícím se JZD. Pokud máš zájem, tak přijeď a domluvíme se přímo s možnými zaměstnavateli". A jak se máte, co manželka a děti...... Pomocná ruka byla na dosah.