Ne jenom prací živ je člověk a mladý tím tuplem. A tak jsme občas s rodinou "odběhli" od slepic, kačen, zahrádky a zaměstnání někam, kde dny byly všechny sváteční.
Tentokrát v roce 1967 to bylo díky ROH na rekreaci do Tatranské Lomnice a hotelu Morava, kde před námi byla už spousta rekreantů včetně pana Marvana, Kemra, paní Dítětové a dalších, kteří zde točili dodnes hraný film Anděl na horách. To víte, že nás to potěšilo a tahali jsme rozumy z personálu, jak natáčení probíhalo. Do Lomnice jsme se přepravili našim prvním automobilem, ojetým Spartakem, který nám prodal ekonomický náměstek statku za 30 000 Kčs v době, kdy mělo najeto 60 000 km. Sám jej koupil před šesti lety za 28 000 Kčs na poukaz a částka, kterou nám stanovil, svědčila o jeho ekonomickém umu. Ještě že nám příbuzní dvacet tisíc půjčili. Spartak se sice nad Popradem před Starým Smokovcem přehrál a plival páru, naštěstí vedle silnice zurčel potůček a tak jsme dojeli celkem bez problémů.
Čtrnáct dní /nebo kolik to bylo/ jsme prožili jako v ráji. O všechno bylo postaráno, vedle park, kde veverky žraly z ruky, kousek lanovka na Skalnaté Pleso a dál na Lomnický Štít. Výšlapy na Štrbské a Popradské pleso byly organizovány slovenským průvodcem, který nás při chůzi pobízel halasným: "Iděme Morava, iděme!" A my chodili a chodili, ani jeden výlet nevynechali a je to na nás vidět. Zlatým hřebem byl výstup na Rysy, který jsme riskli bez průvodce. Na Poporadské pleso jsme se dopravili zubačkou a autobusem a odtud jsme cikcak vystupovali nahoru, v jednom místě bylo nutno se dokonce držet řetězů. Malý Jirka si zkracoval chodníky a když jsem hartusil, nevinně hlásil, že ještě neumí číst. Před polednem jsme dorazili k chatě pod Rysy a manželka prohlásila, že ji dál nedostane ani pára volů. S Jiříkem jsme ovšem nechtěli vzdát cíl cesty necelou hodinu před ním. Ten začal fňukat, že tam o kousek výš je ještě sníh a že se tam budeme koulovat a kňučel a kňučel, až manželka povolila a tak jsme pokračovali až na sněhové pole. Koulování bylo a my chlapi jsme prohlásili, že už je to na vrchol deset minut a že si jej nenecháme ujít.
Těch deset minut manželku přesvědčilo a pokračovala s námi. Po půl hodině jsme byli na vrcholu. Odhrabali jsme konzervy a papíry s pamětní deskou, že zde byl i Lenin, mrkli do Polska a pak sestupovali, později klopýtali dolů k Popradskému plesu.Druhý den jsme kupodivu neměli nějaké poptíže s chůzí a hřál nás posit, že jsme BYLI NA RYSECH. Holedbáme se tím dodnes. A večer byl v parku koncert hudebníků z Prahy, skupina Olympic. Z podia se mezi diváky v nabitém amfiteátru plížila Želva, nad hlavami poletoval Pták Rosomák a já šeptal své ženě do ouška spolu se zpěvákem Dej mi víc své lásky. Jiřík byl u vytržení, když se mu podařilo procpat se davem a získat podpis od pana Jandy. A také tam byl myslím Jirka Korn. A další den jsme balili.Od té doby jsme byli v Tatrách vždy jen naskok a když je zdevastovala vichřice, za pár dní jsme se jeli podívat na tu spoušť. Doufám, že se už rány brzy hojí.A divte se. Letos jsme si zaplatili pobyt v tomto hotelu na druhou polovinu srpna. A tak si to zopakujeme. Alespoň pohledem z okna.
